Moje Mamka je ve špitále a já neumím psát vážné blogy. Vážných blogů k zamyšlení je tu až, až... Vážní až, až jsme z vážných věcí MY!...Takže,...
vezu maminku ráno na příjem do nemocnice. Půjde na operaci. Kontrolujeme společně věci s sebou.
"Máš mobil?"
"Mám!"
"Máš nabíječku?"
"Mám!"
"Kartáček, pastu....ručník?"
"Mám, mám, mám...."
Začínám mít pocit, že jsem víc nervózní, než ona. Bojím se operace, bojím se, jak jí bude po operaci, bojím se, aby byl v pořádku výsledek. Kolem sedmé ráno vyrážíme se zabalenou taškou do nemocnice. Na příjem. Než ji předám sestřičce, líbnu ji na čelo. Mně je padesát, mamince lehce přes sedmdesát a jsme obě blondýnky. Nevím, zda je podstatné to sem psát. Ale proč ne? /šibalský smajlík
Peláším do práce s tím, že i když jde na operaci až druhý den, pro jistotu jí stejně odpoledne ještě zavolám.
Nemusím.
Kolem desáté mi na poradě pípne sms .
Maminka: "Je tu děsná zima a jsou tu slabé deky!"
Aha! Říkám si v duchu, chce po mě přivést náhradní peřinu? Dělá si ze mě legraci?
Po poradě ji volám. Ne, nechce peřinu, chce župan.
"Župan? Ty jsi si ho nevzala?" jsem v šoku. Župan - do nemocnice - je základ. Nebo ne?
No, evidentně tedy ne. OK, slibuji, že hned v poledne dojedu pro župan a dovezu ho. Nechci, aby mi maminka před operací nastydla. Místo oběda jedu domů, ejhle klíč, co mi dala nepasuje. Volám, už lehce vytočená mamince a zjišťuji, že vyměnili zámek. Trošku víc vytočená sedím na schodech domu a čekám na náhradní klíče. Od strýce přebírám předmět doličný "župan" a o své polední pauze už konečně vyrážím směr špitál.
A.....! Nestačím se divit. Je to ona? Už z auta vidím postarší blonďatou dámu, jak sedí v parčíku před nemocnicí. Dáma v noční košili a kouří. Ta, které bylo dopoledne ještě zima.
"Oteplilo se!" usmívá se maminka, když se k ní celá zpocená ženu s velkou igelitkou, plnou županu!
"Jdu na sál" pípne mi druhý den smska od maminky. Jsem nervozní a stále sleduji hodinky, jsem pracovně v jiném městě, ale myšlenkou stále ve špitále. S ní. Odpoledne nevolám, ale jedu rovnou do nemocnice. Když ji vidím, snažím se moc nemluvit, mám stažené hrdlo, chce se mi plakat. Mám radost, že ji vidím, chce se mi ji moc, moc obejmout. Má v gipsu krk, kapačku,...usmívá se. Buší mi srdce. Tady jsou lidské hodnoty! Zastaví se mi čas, nic není důležitějšího, nic není větší priorita, než my - moje máma!
"Mám děsnou chuť na kafe!" snaží se zvednout z postele.
Odhazuji všechny tašky. "Jasně mami, jasně - lež!" odbíhám o patro níž k automatu. Nejen, že zmatkuji s mincemi, ale snažím se obsluhovat několik automatů současně, ten na kávu, na vody a na sušenky. Ten čaj na pokoji je příšerný! Daří se mi velmi rychle obstarat dvě kávy, dvě balení vod a dvě čokoládové sušenky. Jen, pobrat to! Ale i to se mi podaří. Raději ale jedu zpět výtahem.
Pod levou paží mám peněženku, pod pravou sušenky, dvě ruce zvládají dva horké kelímky s kávou a dvě litrové vody. I tak se mi daří stisknout tlačítko a rozjet výtah. Vystupuji a stejnou chodbou vlevo jdu zpět na oddělení. Zpět do pokoje číslo 8. Abych mohla otevřít pokoj - musím už položit kávu na zem. Otevírám, sbírám kávu zpět a úspěšně s celým "občerstvením" nakráčím do pokoje. Maminka v posteli není. Slyším ale zvuk z koupelny. Rozložím vše na stůl , naklepu ji postel a čekám. Pravda, časopisy na stole mi připadají divné, po chvíli začínám i hledat svoje odložené tašky....to už z koupelny vycházím "muž" . Já se sekla! Sekla o patro, místo na ORL jsem se ocitla na neurologii. Pane bože!!! Sbírám své poklady, snad ani nemusím pánovi vysvětlovat, že my dva spolu rozhodně hodovat nebudeme, než se vzpamatuje, odcházím s omluvou.
O patro níž se pak společně smějeme, pijeme kávu! Zítra zase přijdu, brzy si tě odvezu domů. Výsledky budou v pořádku! Mami!
