..... protože jakákoliv aktivita je pro mě adrenalin už sám o sobě. Dokážete si po práci doběhnout zacvičit a odreagovat se stejně dobře, jako já....? /smajlík/
Domlouvám se s kamarádkou na hodinu slimboxu, objednávám nás, protože zjišťuji, že díky počasí je opět narváno. Nevím, snad zvládnu po kritické zimě "nic nedělání" opět organizovaně sportovat. Dobíhám na poslední chvíli a už z venku vidím, že je nadupáno, z recepce na mě volají, zda mám rezervaci, naštěstí mám. Po pár sekundách zjišťuji, že ale nemám rukavice. Ano boxerské rukavice, nezbytnou součást tréninku. Přesně je vidím, zaprášené visí v předsíni, kde slouží poslední dobou spíš jako dekorace. Uf…domlouvám se tedy s trenérem na náhradní strategii, domů nestíhám, nestíhám vlastně ani sama - zabandážovat si alespoň ruce . Utíkají první minuty tréninku, všichni stojí nervózně u totemů a probodávají pohledem dorostenku, středního věku, která nejen přijde pozdě, ale ještě zdržuje. Ano pohledem zabíjejí mě. Připitoměle se usmívám a střídavě trenérovi podávám své ručky k bandáži. Slimbox je skvělý, trénujeme. Fyzičku zjišťuji, že mám ještě z letního běhání skvělou, jen je trošku problém chytit se v sestavách. Ano, mám velký problém – levá –pravá. Narušuji tím už i cvičení své kamarádce, protože pokud se nesladíme svými kopy a údery – ukopeme se. Zkoordinovat cviky nohou a rukou – je u mě nemožné. Po půl hodině nemám bandáže jen propocené, ale to mokré mi prosakuje krev. První hodina po půl roce a potím krev? Ano, klouby na obou rukách mám úplně sedřené. Už neboxuji, již jen imituji box. Zlaté letní běhání. Po skončení hodiny sbíráme svršky, uklízíme totemy a činky a uvolňujeme místo starším dorostenkám na míčích. Zasekáváme se na baru. Sundávám krvavé fáče z rukou a stěžuji si trenérovi. Odborná bandáž je k ničemu. V tu chvíli vyběhne z tělocvičny rozčílená paní, celá říčná na mě křičí :
„Vy, vy jste mi sebrala pití!“
A ukazuje na mě! Dívám se nevěřícně na ní, na ostatní. Nechápu!
"Já?" ptám se nevěřícně.
Je ticho. Všichni sledují vzniklou situaci.
„Jo jo jo, říkali, že ta blondýna v culíku mi ho sbalila.“
Pořád se bráním, ale nakonec svolím a otevírám svou tašku se zpocenými věcmi. Šílím! Já jí to fakt sbalila. Ta ostuda, klidně sbalím originál mulťák v originál lahvi a nechám jim tam ležet obyčejnou lahev s obyčejnou vodou z kohoutku. Nevěřím svým očím, omlouvám se, ale to už paní neslyší, chňape po lahvi a utíká zpět cvičit. Všichni se samozřejmě lámou smíchy.
Ptám se kamarádky, absolutně vyřízená, zda se můžu trochu od ní napít. Mezitím si objednala pití na baru. Kýve hlavou, že ano.
"Máš to děsně sladký." říkám
"To není možný, chtěla jsem bez cukru!" odpovídá ona.
"To taky není vaše, ale moje!" zapojuje do našeho hovoru další upocená dáma ze slimboxu . Podává mé kamarádce sklenici, která stojí vedle a mně bere z ruky tu svoji.
Odcházím se převléknout. TADY už já nic pít nemůžu.
Začaly jsme slimbox prokládat ještě alpiningem. Jedenkrát týdně, v jiné posilovně! I tak by se dalo předpokládat, že si pamatuji, kde jsou dámské šatny . Takže jsem zase tak jednou na poslední chvíli přilítla, nafasovala klíček od skříňky a mazala se převléknout. Vypočítáno vše přesně na čas. Ale, klíč mi do zámku nejde. Kontroluji číslo skříňky a číslo klíčů, souhlasí. Šílím, znovu a znovu zkouším, vybíhám zpět na recepci, tvrdí mi, že je vše v pořádku. Kruci běží mi čas, zase přijdu pozdě na hodinu. Dál se modruji se zámkem a..... v tu chvíli se otevřou dveře! Dveře ze sprch. Jak v americké reklamě na deodoranty začnou vycházet kluci, hoši….vymakaný postavy ze strojů s mini ručníčky kolem pasu. Už nervu klíček do špatného zámku, teď civím, oni jsou v šoku stejně jako já, balí se víc do svých ručníků a mně dochází, že jsem tu špatně! Že jsem v úplně jiném patře a v úplně jiné šatně a že klíč je správný, jen ale od skříňky "v dámské šatně". Podívanou si ale neužívám , s nějakým nesmyslným koktavým vysvětlováním, které stejně bylo na nic utíkám.
Na pásu , na hodině alpiningu pak běžím jako ďas.
