Mami, pomoc !

Křičela jsem včera ze spaní. Moc podvědomí je nepředvídatelná, ale mocná. Spoustu situací a událostí si v reálu vůbec nepřipouštíme, v podvědomí je pak prožíváme o to intenzivněji.

...."Mami pomoc!"

Křičela jsem v noci tak intenzivně, že jsem vzbudila  manžela i psa. Rozespale a vyděšeně na mě zírali. Řešení, jak mě vysvobodit? Střídavě lomcovali s mým tělem a doplnili štěkotem. Byla jsem naprosto mimo. Lapala jsem po dechu a cítila bolest hlasivek. To je ale asi tak všechno. Nedokázala jsem vůbec přijít na souvislost mého nočního křiku a ani si vzpomenout na sen, který jsem asi měla. Proč jsem volala mámu o pomoc?

Něco tam být ale muselo. Ne?

Ano.

Existují dvě oddělené duševní oblasti, na jedné straně vědomá, rozumem kontrolovaná sféra a pak ta druhá podvědomá, zákonům logiky nepřípustná sféra. Myslíme vědomím a ať už je to o čemkoliv, spoustu myšlenek, které jsou silné, si v běžném denním chaotickém životě ani nepřipouštíme. Jenže, oni se nám vrývají právě do podvědomí a můžou nadělat i pěknou paseku.

Mamka  odjela před třemi dny do Chorvatska. Jela s kámoškami, na babskou jízdu. Když píšu babskou, je to trefné. Věkový průměr je totiž "sedmdesát". Avizovala, že se určitě ozve, jakmile dorazí. Sama od  nás totiž, a to od každého, požaduje, -že  když se někam dál odjíždí, musí se dát vědět-. Neudělala to. Její mobil mlčí. Její mobil je nedostupný.

Nehysterčím, vím, že si stoprocentně neumí nastavit rooming, vím, že je s ní dalších pět kamarádek, které mě znají. Ale evidentně někde v hloubi duše něco zůstalo. A tak jsem si v noci prostě pěkně zakřičela.

A nebo?   /smajlík šibalský

A to musím mamince, hned, až se vrátí říct. Vlastně  udělat takové malé vyznání. Občas má totiž pocit, že jí nikdo nepotřebuje, že nemá v životě nic důležitého na práci, že je stará a zbytečná. Vize žádná.  I když neskutečně nabitá energii a darem pro to dělat šílenosti.

A tak jí musím říct, že ji potřebuji. Jo!

Hned, když odjela, tak mi ruply kalhoty. Jediný člověk v naší rodině, kdo umí cokoliv opravit, zašít, popošít je maminka.

Hned, když odjela, začala jsem vstávat o hodinu dřív - musím  venčit našeho psa. Příšerný! Ten luxus, že jí každé ráno předávám v pyžamu mezi dveřmi obojek a psa - ten si teď sakra uvědomuji. Pes je rád, že může jít z toho ranního blázince u nás doma do klidu "babičky".  Pes si  to teď uvědomil taky. Nutím ho, spíš nohou mu pomáhám do výtahu. Nechce se ani jemu, ani mě. Venku psa táhnu na vodítku, vzpírá se! Zdravím sousedku, která je zvyklá zdravit se s mojí matkou. Upozorňuje mě, že psa sice táhnu, ale po zádech. Otáčím se a opravdu, "šprajclo" se mi vodítko , takže se venčíme trošku jinak - škrtíme a zametáme. Po chvíli kolem nás volně probíhá  velký pes, rasu v tom fofru nepoznávám. Zapomínám, že má již kostým do práce, tahám z mokré trávy svého yorkshiera a křičím na majitele.

"Kde máte vodítko!"

Pán se na mě usmívá a jen dodává.

"Oni se znají, to je v pohodě!"

Po chvíli zjišťuji, že se i mladík zná s mojí matkou. Jenže to už mám všechny čtyři tlapky obtisknuté na saku a jeho pes mi odporně olizuje nohu.  Po takovém "jaksi-taksi" venčení jdeme domů. No jdeme -opět se táhneme. Vyčerpáni. Pes se mnou evidentně nemluví, nešla jsem jsem jeho ranní trasu.

"Mami pomoc!"  v duchu , v mém duchu slyším. Dochází mi.

"Mami, pomoc!" říkám si už polosmutně a polohlasně.

"Chci k tobě přijít na kávu, chci Ti říct, že musím k lékaři na vyšetření a že chci maminkovské pohlazení!"

Nevadí, že mi je skoro padesát. Zatím mi telefon s její smskou nepípnul. Stále je nedostupný. Vím, že je ale pořádku, určitě....

"Prosím Tě, nemáš ten recept od babičky na ty skvělý koláče?" volá mi kamarádka Milada.

Recept na skvělé koláče, které mi babička pekla každý rok pro kolegy do práce.

"Babička už si ten recept nepamatuje!" smutně jí říkám.

"Vím, vím...!" říká Milada, její nemoc je hrozná   /smutný smajlík

Babička má již delší dobu Alzheimerovu nemoc.

"Pekla z hlavy, nic nikde napsaného neměla!" ještě dodávám.

....odcházím za babičkou, chci jí říct, že se mi stýská po máme. Mám syna, mám manžela, ale i mamimku.  Musím to babičce dnes říct. Babička je babička, která se bude usmívat....

...možná, možná, až se mi maminka vrátí z Chorvatska - třeba ten recept od babičky zná.

Je naprosto úžasné, jak člověk ve spánku zbohatne!