Promočená promoce!

Když si pyšná matka prozpěvuje po ránu v koupelně Gaudeamus Igitur. když už týden loví ve skříni vhodný kostým a když vážení hábilisové jsou fakt vážení - je tu prostě poslední týden v červnu a ten je ve znamení státnic a promocí.

Ve čtyři ráno mě budí děsná bouřka, bože…! Plave mi kuchyň! A to dost!  Příšerná vedra mě svedla nechat všechna okna dokořán. Kuchyň je na sever, kuchyň mi plave. Takže do pěti, elegantně, v noční košili  vytírám kuchyň a začínám se modlit, aby přestalo „LEJT“.  

Hamtám, captám, možná i cákám bosá v kuchyni, fááákt  ve vodě. Ždímu podsedáky  ze židlí, sbírám po zemi, co mi vítr rozfoukal . V předsíni se jen vyhýbám ramínku s kostýmkem a zakopávám o lodičky.

„Sakra!“

Po adrenalinové hoďce ulehám zpět do postele a poslouchám, jak déšť buší do parapetů. V devět začíná synovi promoce. Do devíti to určitě skončí….Že jo ?

Škola pořešila díky covidu letošní promoce a slavnostní události dost  nestandardně. /fakt funící smajlík/

Venku! Tedy my venku, studenti uvnitř! Taky jsem se divila. Budeme tedy  neosobně  dětičky sledovat  jen z plátna videoprojekce?

Slavnostní amfiteátr školy není krytý – lustruji si stránky školy. 

Usínám. Na chvíli.

Stále prší, je půl osmé. 

„Je nějaké náhradní řešení pro pozvané?“ ptá se syn do telefonu .

„Deštníky!“ 

Představa pyšných babiček a dědečků, ,jak si v lepším případě  kapesníkem utírají  mokré sedačky, v horším už jen stojí  a celý ceremoniál se krčí pod deštníkem. Jediné přirovnání, které mě napadá je buď funus nebo hokejové utkání na plátně, někde u pivka na náměstí ? 

Takže – funus se nekoná!

A hokej se prostě bude hrát u nás doma.

Pršet totiž nepřestává, už leje.

Místo kostýmku na sebe rvu džíny a letím nakoupit. Manžel sváží rodinu místo na slavnostní ceremoniál do školy, k nám do obýváku.

„Mám se malovat?“ lezu zpocená do sprchy, když jsem konečně rychle douklidila . 

„Jsme tady!“ hlásí mi muž.

Chce se mi trošku plakat. Dojetím, vzteky?

„Všichni už mají kafe a dortíka?“ ptám se

 Televize na on-line záznam připravena. V duchu tu s námi sedí snad i můj  děda s babi. Byli by pyšní. 

Jenže….on-line přenos nefachčí!

„Do pr**le !“ už se neudržím.

Tohle nebude na kafe, tohle bude na panáka. Jdu pro skleničky a začínám být dost sprostá.

„Chyba není na našem přijímači!“ 

Slyším nejdříve z obýváku svého muže, ale když se vracím s „rumíkem“,   v televizi vidím studenty – v rouškách – , bože  slavnostní  nástup a famfáry.. 

Dojetím a vzteky ….tato kombinace slz stále trvá,hledám syna.  Syna nevidím. Jediný kameraman dostal úkol zabírat jen  slečny ? Proděkan při přísaze a předání diplomu nemá v seznamu jednu studentku?

„Asi to tak všechno má být!“ šeptám sama sobě.

Ale jo, jsem pyšná, máma! 

Po ukončení slavnostního ceremoniálu se ještě jednou smutně otočím na svůj nažehlený kostým a jdu připravovat stůl na sváteční oběd. Mezitím dorazí syn a veškerá organizace dne už je jen na mě. Troufnu si říct, že se mi povedla líp, než ta školní. 

Nakonec jsem se i do svátečního narvu a v našem malém pokoji si uděláme fotokoutek, který slibovala univerzita.

Navečer odpadám.  Zítra si půjdu do práce odpočinout?

Narvu lednici zbytky, narvu myčku a slibuji si hodinku klimbáčka. 

Po půl hodině mě budí divný kravál. 

„Sekají teď večer?“ a zavírám okno. Ulehám dospat.

Jenže ten zvuk je stále stejný.

Přichází manžel z kuchyně.

„Zase plaveme!“

„Prosím???“ a jsem vzhůru.

Ano, opět mi plave kuchyň, ten zvuk jde z totálně narvaný myčky. Heká, trochu už i smrdí, jako přepálená elektrika.

„Nepřecpala jsi jí?“ ptá se opatrně manžel, když vidí ty hromady talířů od svíčkové, hrnce, talířky lžičky a skleničky….

„Přecpat myčku?“ 

„To jde?“

Každopádně jde všechno ven ve stavu, jako šlo dovnitř!  Jedna velká prasárna. Zapínám se na program  intenzivní mytí – velmi a jdu na to!

Manžel vytírá kuchyň…….

Gaudeamus igitur iuvenes dum sumus……

Inu synu!

Promoce sice promočená byla, to jo , i tak to stálo všechno za to a diplom máš  „suchej“!!