Leť si, leť!

Každý někam lítá , tedy pokud stíhá ten správný let. Fajn je, že to jde, že to leti. Já si po svých lítám "furt", letadlem občas.

Ženeme se na letiště. Já a můj muž. Já a můj muž, můj syn a jeho žena. Jo a na vozíku na kufry nám sedí dva malí kluci. Ecce Homo Homolka jak vyšitý. Nejedeme do Chuchle na koníčky, ale letíme na Korfu. 

Jasně jsem doma svému muži vysvětlila, že nemusí studovat limit povolené hmotnosti zavazadel, že přece vím, že nám vždycky kila sečetli za celou rodinu a vydělili počtem účastníků zájezdu. No problém! No stres! 

První, co na letišti řeším s personálem, je náš jeden, velký, společný kufr.... s manželem. Vůbec nejsem hysterická, nikoho nezajímají mé hluché výkřiky do tmy, že je to naše jediné, společné zavazadlo. 

"Já mám jen tuhle kabelku!" skoro s ní točím nad hlavou. Takže naše kilča kufru se musí stoprocentně vydělit dvěma. O půl hodiny později, blokující odbavení, se posouvám dál a chci přehodnotit obsah kufru, asi něco vyházet, co já vím! Muž mě posílá zaplatit nadváhu. Nadváhu našeho společného kufru. Představa, že bych se asi chtěla v afektu něčeho "nadbytečného" zbavit, mého muže děsí.

Letíme. 

Den po příletu, kdy jsem počítala, že budu obletovat děti, vnoučata.. a tak dále, jsem začala lítat po doktorech. Ne vzteky z ceny nadměrných kil velekufru, ale z dost blbého zánětu ucha. V životě jsem s ušima nikde neběhala, myslím po doktorech. Takže až v zahraničí jsem si to vyzkoušela. Co to je, mít dobrý pojištění? To znamená, že za Vámi obden litá z kliniky doktor a rve Vám do ucha otoskop, aby vám sdělil, že vy domů s rodinou rozhodně nepoletite. Takže největší trest nebyl, že si v hotelovém komplexu all inclusive díky antibiotikum nedáte fakt ani jeden drink, ale to, že Vám slibují odlet domů, až zánět odezní. Amen! Fakt ani jeden drink? Ani jeden, protože máte staženou prdel, že antibiotika nezaberou a fakt neletite.

 Všechno ostatní vychází na jedničku, žádný dítě se nám neutopilo,, když nepočítám jeden úžeh a moje ucho, řekla bych, že skvělá dovolená. 

Letíme. 

Přehazujeme naše věci z giga kufru do dalších, zbytku rodiny. Letíme přece stejnou společnosti a můj muž se už nechce za mě stydět na letišti. Vnuci , syn..., snacha, mají nabušené kufry na doraz, aby nám, ale opravdu velmi příjemná slečna u odbavení, náš společný, velký kufr zvážila, vydělila dvěma, podala nám palubní listy a popřála šťastný let. 

PS I tak jsem slíbila manželovi, že si koupím na příští dovolenou kufr svůj.

A od pondělí už zase lítám... v práci!