Přesně před třiatřiceti lety jsem mazala na zábavu do Chlumce. Z vesnice mi jezdil autobus jednou za hodinu a ten, co by byl už pozdě, mi ujel. Hodně jsem se rozmýšlela, jestli tím dalším ještě pojedu.
Opravdu hodně jsem se rozmýšlela, jestli tím dalším ještě pojedu. Než se tam dohrabu, bude zábava rozjetá a chtěla jsem tam přeci dorazit společně s kamarádkami, ne sama. No co, bylo mi osmnáct, jiná doba, jiný nadhled.Dnes takové pitomosti, jako kam dorazit bez doprovodu, neřeším.Chvíli mi tedy trvalo, než jsem se rozhoupala a nenechala si i ten další autobus ujet. Přesně v tento den byl před třiatřiceti lety sníh a mrzlo. Křupalo mi to pod lodičkami, když jsem mazala do kulturního domu. Lístek jsem samozřejmě u sebe neměla. Ten měla pro mě Milada. No jo, jenže narvaný kulturák, v plné palbě bujaré zábavy. Takže hledej Miladu! Mobil? Co to je? Co má na sobě, který stůl jsme vlastně měli objednaný? NIC. Paráda! Jako na potvoru žádný střízlivý známý, který by mě dokázal vnímat a našel mi na sále Miladu.
Zbylo mi jít k Miladě domů, kde jsem spoléhala na jejího brášku a maminku, kteří by snad mohli vědět, jaký máme stůl? Nevěděli! Jen jsem se dozvěděla, jaký mají kamarádky na sobě šaty.
Bylo půl desáté, kdy se mi podařilo dohledat Miladu s lístkem. A teď pozor, v tuhle chvíli se stalo to, co mi zůstalo na celý život. Přestavujte si!
Zpomalí se film, hraje fakt těžce romantická hudba osmdesátých let! Je právě přestávka, takže parket na sále je prázdný. A já přes něj kráčím. V bílých šatech, zelených lodičkách a zelenými korály na krku, s vyčesaným drdolem á la Discopříběh. Zpomaleně a v bílém oparu lehce hodím hlavou a pár natočených loken z domácích natáček se pomalu roztančí na mých ramenou. //haha, tady zjišťuji, že můj text je na panáka, méně „ftipně“ to prostě napsat nejde//
A jak tak v tom filmu - „styl doják“ - ozvučeném kráčím, všiml si mě ON.
Zbytek zábavy jsem protančila jen s ním. No protančila? Celých následujících třicet tři let vím, že tancovat neumí. VŮBEC!
A tak si zrovna dnes říkám, co by se stalo, kdybych se na ten další autobus vykašlala a na zábavu prostě nešla?
Přišla bych o skvělý adrenalin, kdy jezdil domů na černo z vojny a k nám domů pro něj jezdila vojenská eskorta. Moje máma se hroutila, když u nás zvonili vojáci z plzeňské letky. Děda mi vysvětloval, že by bylo fajn, kdybych si raději vzala toho, co za mnou jezdí už i svým autem a má po vojně.
Když za mnou v noci lezl, přes plastovou stříšku nad venkovními dveřmi, do podkrovního okna a já ho ráno, tajně po dřevěném a parádně vrzajícím schodišti, pašovala zase ven.
Pak jsme se z rozumu za pár let vzali, to už k nám chodil legálně, dával si s dědou pivo a rozebírali fotbal.
Bylo toho dost, za co bych ho za těch třiatřicet chtěla ubít, třeba tenisáky, sněhovými koulemi…., hrncem, skleničkou? Ale kdo je bez viny, ať hodí kamenem? Že? Nemá to se mnou chlapec taky lehký.
Svůj snubní prsten jsem mu vzteky už týden po svatbě hodila na autobusové zastávce na hlavu/do trávy. Určitě byl důvod, který už dnes samozřejmě nevím. /haha
Hodinu se hledal. Ale dodnes JE na mé ruce. On pro změnu snubák dva dny hledal v pilinách, když truhlařil a dělal nám skříně do mladého hnízda. /Ale bůh ví, jak to bylo, že?
Ale dodnes JE na jeho ruce. Takže? Jakže? to zpívají Mandrage? Šrouby a matice?
Naštěstí to víme oba! Jsou to naprosto důležité věci, které vztah dělají vztahem – tolerance, ochota, láska a úcta k tomu druhému…..
Všem prima den! My jdeme slavit třiatřicátiny a možná o víkendu sjedeme zkouknout kulturák do Chlumce.
