Koupila jsem hrob!

Vždycky, když mě moje vlastní matka něčím šokuje, říkám si, že víc už to nejde. Že je to prostě "TOP"! Jde, vždycky to jde. /veselý smajlík/

Když mi naposledy volala moje matka, chytila mě přímo na poradě. Hlásila mi hrdě do telefonu, že u nás na zahradě parkuje vrtulník. Nevěřila jsem svým uším. Byla to pravda. Tak vehementně mávala na kroužící vrtulník, že začali z vrtulníku její mávání  opětovat  - přidala tedy i poskakování radostí. Naivně si myslela , že se jedná jen o projev srdečnosti a radosti. Rozčarování přišlo pak! Vrtulník začal klesat, až usedl na naši zahradu úplně. Z něj vyskákali záchranáři ve stylu pobřežní hlídky a hledali zraněného.  Ano, letěli k urgentnímu případu a matka si je máváním stáhla k nám na zahradu. Za plotem stál strnulý soused, který se nezmohl ani na slovo a jen s vykulenýma očima přihlížel. Matka zděšeně poletovala po zahradě, s pusou plnou omluv. I tak  dostala vynadáno  a s komentářem, že by taky mohla dostat k úhradě zmaření výjezdu záchranné služby - srdečné mávání tak bylo už  to-tam. /smutný smajlík.

Když to shrnu.  Zbyly mi rozsekané muškáty, vyvrácený slunečník a vše, co nebylo přibito, odletělo nenávratně pryč. Zůstala tam stát jen opařená moje matka a vykulený soused za plotem.

No a dnes! Dnes, když společně jdeme za naší babi a jejím Alzheimerem a já se psychicky připravuji, co bude říkat a dělat - šokuje mě matka informační větou.

"Koupila jsem nám hrob!"

Ano, tak, jak si kupuje botičky, kabelky a hadříky. Jenže teď zjistila, že přibrala a ve velikosti 44 a výše ji nakupovat prostě nebaví. Rozjela se tedy s kamarádkou Věrkou po kamenictvích a hřbitovech. Ano,  tak jak prokládala kávu butiky, nyní se rozhodla pro kamenictví. Šarm a estetické cítění však nevynechala. To ne! S Věrkou pečlivě řešily barvu, materiál, tvar....

Šílím, když to poslouchám.

Věrka nakonec, když zjistila, že jde do tuhého vycouvala. Vysvětlila mé matce, že pokud chce udělat takový "kauf", jakože pro nás, pro rodinu, že by stálo za to - to s námi třeba probrat a hlavně poradit se se svojí dcerou - to jako se mnou.

Rozhodla se tedy se mnou radit. Tak, jak je prostě zvyklá. To jest,  že je stejně  již naprosto rozhodnuta a mé, jakékoliv oponování  je úplně na nic. Ve svých skoro 50ti letech už vím, kde  jednou zahajám na věky. Ámen!  /rozpačitý smajlík

"Vybereme a vystylujeme kámen, tvar písma." Avizuje matka.

"Víš, něco, co moc nepodléhá modním výstřelkům, něco elegantního, třeba v  béžové barvě. Co říkáš?"

"A co leštěný mramor?"

Komentuje své rozhodnutí a na její další nádech, kdy mi chce sdělit, co by si představovala za text, ji zarážím. Ne, nechci snad ani vědět, co  si tam chce nechat napsat. Snad už své jméno? Nedej bože ještě nějaká další,... třeba moje? Vždyť datum narození víme, ne? Zbytek se dopíše. ...Pak...

 Bože. Je to tím, že nemá co dělat nebo jsou staří lidé všichni takoví? Budu toto v jejím věku také tropit? Já si totiž momentálně vůbec nepřipouštím, že tu jednou nebudu. A přitom je život tak křehký, vlastně i krátký. Jsme tu jen na návštěve a jen na chvíli.....

No, odpoledne vezu matku na chalupu. Před rokem avizovala, že ji mám nechat rozprášit tam, na zahrádce.

"Víš, já to tam miluji! Tam chci být!"

A teď mi rve do auta ohromné keramické truhlíky se spoustou kytek.

"To je na ten hrob, víš?"

Protáčím oči. Barvitě si představuji, jak si  letos u bazénu, se skleničkou bílého vína a  ve svém slaměném klobouku alá Audrey Hepburn zalévá své vystylované truhlíky na svůj hrob.

/veselý smalík

....protože vesele měl vyznít i celý tento příběh - plný morbidních nápadů mé matky, které možná .. i někomu můžou připadat jako reálné...

/ hodně veselý smajlík