Dnes zase ve spěchu.Sice jsem se naučila po padesátce vstávat o trochu dřív, někdy si jít dokonce zaběhat nebo zacvičit jógu. Jenže se pak bouchnutím domovních dveří stejně přepnu do civilizačního tempa a standardně nestíhám…
Jasně, včera nevynesený odpadky, předevčírem nevynesený odpadky, takže už v bílé halence přehazuji vše do dvou pytlů, jeden tíhu nezvládá a trhá se, to snad ale znáte taky, ne? Takže jsem pěkně vzteklá. Srkám rychlý kafe, venku leje, takže lodičky, co jsem měla v plánu bych nejraději nahradila žabkami nebo holínkami, jenže nemůžu, jedu na schůzku. Dva pytle odpadků, jedna taška s notebookem , kabelka, jogurtový mléko/chci žít zdravě/ a ještě zvládám do druhé ruky a částečně do zubů vzít dvě stará vytírací košťata, která už také demonstrativně stojí půl roku v šatně. K vánocům jsem dostala „Frantu“ /myšleno robotický vysavač, ne manžel …je skvělý, odcházím z domu a on vytře, vyluxuje a vůbec neremcá Částečně spokojená, že jsem vše pobrala, se ženu ke kontejneru, stále leje, ale deštník už za uchem fakt neunesu. /měl by být veselý smajlík, ale není Před domem potkávám mámu. Zastaví se čas. Maminka po ránu, vypadá naprosto úžasně, vystylovaná, spokojená. V úvodu jsem psala, že mi je lehce přes padesát a fakt mě neměla v patnácti. Shrnu tedy na krásná a povídá si se sympatickým pánem. Z dálky to vypadá na celkem romantický rozhovor, skoro, jako z venezuelské telenovely, pak oba zpomaleně / stále venezuelská telenovela / otáčí hlavu směrem ke mně!!! Asi slyší šustit pytle? Z telenovely je přepnuto na kanál stupidní komedie ! Shrnu, dva pytle odpadků, dvě košťata, já, přeskakující nebo respektive snažíc se přeskakovat louže, v zubech noťas a okolo krku už škrtící kabelku. Úsměv už prostě nevymáčknu. „To je moje dcera!"…..zazníííí….v dešti…romaticky.A tak to snad ani nemusela. Debilní kontejner, teď už debilní, je příšerně daleko, je až za nimi, takže prostě musím doskákat, docupitat, elegantně až k nim. Už tlačím na ksichtu i jakýsi usměv. Evidentně nestačí. Pán se s mojí matkou loučí a odchází???? Matka mi jde naproti, bere jeden pytel a jedno koště. Pohladí mě pohledem. Sakra, sakra…., sakra…. „Koupila jsem si pěkný bůček“ ukazuje mi v tašce, já stále držím jogurtový mléko!
