Zákazník, náš pán! Řekli si v supermarketu a naprosto skvěle odbourali můj stres z front u pokladny, vykládání a nakládání zboží na pás. Dokonce průběžně vím, za kolik mám už v košíku. Ale?
Nezapláče obchodník nad svoji důvěrou?
Párkrát jsem si všimla, když jsem večer profrčela galerkou Globusu, že u informací vznikl nový prostor, kde jsou vystavené jakési skenery. Na vozících pro změnu přibyly jakési držáky. Kabelka na tom nedržela a můj sepsaný nákup se na to přilepit taky nedal. Ksakru, na co to je ? Souvislost těchto dvou věcí jsem si dohromady zatím nedávala. Párkrát jsem se málem vybourala, když jsem se snažila na billboardech dočíst do konce – o čem tahle nová služba vlastně je. Velké obrázky, text v reklamních bodech a já opět nic nevěděla. Při nákupu s manželem jsem informace jen mlsně objížděla vozíkem.
„To si vyřiď beze mě!“
Tečka! Vždycky, když jdu při nákupu do něčeho, co vyžaduje čas a třeba i nervy, musím bez něj. Párkrát jsme totiž časově uvízli, blokovali lidi, utvořili frontu, přivedli obsluhu do trapných situací. Můj muž se tedy rozhodl, že u toho asistovat nechce.
A tak, včera jsem jela opět večer po práci na nákup. Na informacích jsem konečně zastavila. Vyplnila příslušný dotazník a vyfasovala konečně kartu. No jo, ale co s ní ? Hloupě jsem se tedy dotazovala na postup mého nového nákupního systému. Po vysvětlení jsem zůstala nevěřícně stát. Držela jsem tu kartu v ruce, dívala se na ni a na obsluhu a stále nechápala. Globus věří, že to, co si nakoupím do vozíku opravdu skenerem projedu? Věří nám všem?
„ Ano, je to o důvěře!“ usmála se na mě paní z informací.
„To je krásné!“ vřele jsem se usmála na ni i já. A v duchu mě napadlo, důvěra jen do první velké invetury Globusu.
Ať mi moji spoluobčané odpustí, já opravdu před takovouto důvěrou smekám.
„Děláme namátkové kontroly!“ volala za mnou ještě paní z informací.
Došla jsem si tedy pro „už svůj“ první skener, zaktivovala ho a rozjela se zvesela do prodejny. Připadala jsem si strašně důležitá. Víc, než bych nakupovala, kontrolovala jsem vozíky ostatních. Byla jsem „in“ při každém pípnutí a vložení svého zboží do vozíku. Na displeji, který svítí, mi zůstává každé zboží v názvu s cenou. Jak krásné. Takže během nákupu stále vím, kolik jsem už utratila.
„Jé!“ radovala jsem se z každého nového pípnutí a litovala, že jedu zrovna dnes jen pro pár kousků zboží.
„Počkejte v pátek, až pojedu na velký nákup!“
Dojela jsem do finále, tj. k pokladnám. Pohrdavě jsem minula táhlé fronty u pokladen s obsluhou a s pásy a zastavila až u prázdných – samoobslužných. Jenže, co teď? Jela jsem vozíkem tam a zpět a nepochopila. Znovu. Ksakru, někde tu věcičku musím vrátit a zaplatit. Obsluha ve složení tří dam – asi ty, co mají dělat namátkové kontroly, zda mám ve skeneru opravdu vše, co ve vozíku, byly ve velkém babském zápalu povídání. Začala jsem tedy volat o pomoc.
„Haló!“ mávám na ně .
„Už máte zaplaceno?“
„Ne!“
„Tak až si nakoupíte, tak se sem vraťte!“
„Já mám nakoupeno!“
„A už máte zaplaceno?“
„Ne!“
„Tak co potřebujete?“
Chvíli mi trvalo, než jsem paní z obchodu vysvětlila, že potřebuji „zaplatit“, ale neznám cestu. To, že bych přes diskuzní forum tří žen projela minimálně třikrát bez placení, je také o důvěře. Nebo o drzosti? Netrpělivosti ? / veselý smajlík
„Musíte skener přiložit před samoobslužnými pokladnami k totemu na odečtení celého nákupu!“
Super, došlo tedy na to , že platím, aniž bych cokoliv už musela vyndat z vozíku!
„Pak už se jen přejděte k pokladně, kde přiložíte platební kartu a pípnete! Ehm zaplatíte!“
Pokračuje paní z obsluhy.
A tak jsem pípla kartou, podle instrukcí. A super!
Dnes jsem namátkovou kontrolu neměla. Doufám, že až pojedu na velký víkendový nákup v pátek, kontroly se konečně dočkám. / opět veselý smajlík/
Důvěřuj, ale prověřuj!
