Jak zabodovat s hotelovou kartou!

Také si někdy připadáte jako blázen? Také vám někdy připadá, že situace, kterou právě prožíváte je nereálná, nemožná? Tak dva příklady z vlastní zkušenosti přikládám. Jak zabodovat s kartou k otevírání hotelových dveří.

Kapverdy

S obavami jsem ráno opouštěla své dva muže, když nastupovali do místního vrtulového letadla, natěšeni na výlet po ostatních ostrovech Kapverd. A já budu mít  den sama pro sebe, těšila jsem se. Dopoledne tedy ano. Dokud jsem psala na počítači a nehnula se z pokojové terasy, tak  opravdu ano. Před obědem mi hlásil notebook vybité baterie a tak jsem  si sbalila věci na pláž a šla se vykoupat. Rychle a před obědem. Stále idylický den, říkám si a relaxuji, bez jakékoliv komunikace s kýmkoliv. Nádherně teplý, azurový oceán a příjemný vánek. Po pár dnech pobytu u oceánu,  jsem  poučena, že vlny se při vstupu i při návratu z vody musí umět vypočítat,  jsou totiž  surfařské a s těmi se moc domluvit nedá. Nedomluvila jsem se ani já. Do vody jsem se dostala bez problémů, z vody jsem si to také kontrolovala. Musím chytit tu správnou, která mě nepřeleje, stále jsem si připomínala. Samozřejmě ta největší, před kterou jsem viděla ostatní úspěšně utíkat,  mě přelila. Totálně ! Přelila je slabé slovo, přímo převálcovala. Spodní proud udělal své a tak všechny dutiny, které v hlavě mám byly plné nejen slané vody, ale i písku. Naštěstí mě oceán, jako každého utonulého vyplavil - vyvrhnul. Ležela jsem na břehu jako mršina a okamžitě si vzpomněla na „vorvaně“ z Účastníků zájezdu. Chvíli jsem se vzpamatovávala, když jsem zjistila, že nejsem středem pozornosti, což mě uklidnilo, pomalu jsem se z písku začala sbírat. Poklidný den, který jsem si naplánovala jako single, ale tím neskončil. Jako vorvaň, stále plivající písek,  jsem se vracela z pláže, dát se dohromady, zkulturnit a jít konečně na oběd. Ten totiž  končil už za 20 minut. Problém! Do pokoje jsem se nedostala. Karta, kterou se dveře otevírají prostě neotevírala. Jeden, druhý…třetí pokus, stále červené světýlko a signalizace problému. A tak, stále jako vorvaň jsem se vydala na recepci,  vysvětlovat v angličtině, že se nemůžu dostat na pokoj. Oběd končil již za 10 minut. Chvíli mi s kartou pípali v nějakém přístroji, vyměnili jsme si slůvka .

„OK?“

„OK!“

Došla jsem  k pokoji, opět přes celý hotelový komplex a opět nic. Oběd tedy už  minus 10 minut a dvakrát jsem se  znovu vracela  na recepci. Nic - stále pípání kartou v přístroji, stále tvrzení, že je vše "OK".

A nebylo! Ve vzteku se mi zlepšila  slovní zásoba v angličtině a slovíčka naskakovala sama. A tak upozurňuji se zvýšeným hlasem,  snad i pískáním vzteky, že neodejdu z recepce,  dokud se mnou už nepůjde nějaký technik. V žabkách, plavkách - omotaná ručníkem, celá od písku, v účesu  " punk",  jedna velká vlna. Snad  jen velké sluneční brýle to jistí. Po chvíli  přichází dvoumetrový černoch v montérkách.  V ruce má kufřík a na očích brýle typu pilotky. Trochu se zklidňuji .Jdeme! Jdeme společně k mému pokoji. Otevírá mi pokoj. Jenže! On otevírá pokoj vedle. Proboha!

„No, this is not my room, this is my room!“ ukazuji prstíkem na dveře vedle….

Je mínus 30 minut,  oběd tedy fuč. Plus 30 ve stínu a já zjišťuji, že celou dobu nahlašuji jiné číslo pokoje. Bože, moje angličtina. Marně  mi pípali kartou na recepci. Marně jsem řvala  jako vorvaň na obsluhu recepce.  Omlouvám se technikovi, omlouvám se recepční a  do pokoje se po odkódování bez problémů dostávám. Ten den se recepci vyhýbám.  Po vykoupaní, učesání a nalíčení, už jako vorvaň nevypadám, za pár minut na to přistálo vrtulové letadlo  a v pořádku se vrátili  i moji muži. Super relaxační den. Den pro sebe.

Klínovec

S kartou od pokoje jsem zabodovala i na dvoudenní výjezdní poradě na Klínovci. Byli jsme ubytováni v luxusním hotelu, který se skládal z jednotlivých sektorů. My jsme byli ubytováni v sektoru B. Apartmány  byly opravdu  nádherný, super byl i  program. Co víc si od zaměstnavatele přát. Ubytovaná jsem byla ještě se dvěma kolegyňkami. Po třetí hodině ráno, jsem  zaplula do výtahu a těšila se, že už silně znavena zapluji i do postele.  Dojela jsem tedy do příslušného patra a otevřela čipem na kartě pokoj. Jenže - pokoj byl dokonale uklizený. Opravdu dokonale,  žádné naše rozházené svršky. On byl proboha úplně prázdný.  Chyběla naše zavazadla, zmatená jsem  i  v koupelně nenašla naše kartáčky  na zuby. Celkem se mi dělalo zle. Zase až tak opilá jsem nebyla. Že by nám "až tak" pokojská uklidila?  Jsem blázen….?

Vyšla jsem na chodbu. Kontroluji číslo na kartě – dívám se na dveře, souhlasí.  Dívám se na číslo patra nade dveřmi výtahu, také souhlasí. Kruci – kdybych byla jinde, to bych ty dveře přece neotevřela!…..Znovu dovnitř, znovu ven, zavírám a znovu na pípnutí karty otevírám dveře….! To není možný, chce se mi brečet a dívám se na pokoji už i pod postele. Asi po pěti těchto úkonech, kdy jsem už naprosto přesvědčena o své nesvéprávnosti, a chci jít s brekem pro kolegyně, ať mě asi odvezou na psychiatrii, si všímám jedné maličkosti !! A to, že nade dveřmi je ještě uvedeno„A“!  Ano, sektor " A"!. A ne  sektor „B“, kde mám pokoj já. Jsem v jiném křídle hotelu. Jenže ? Jak to, že jsem otevřela ty dveře ? Vracím se tedy na  recepci, upozornit, že se se svou kartou bez problémů dostávám na cizí pokoje. Ve tři ráno tedy nahlašuji svůj objev a svým způsobem i totální vyčerpání ze zjištění.  Uklidňují mě. Bohužel nepočítali s ubytováním někoho tak akčního, jako jsem já. S někým takovým, kdo jim bude poletovat ve tři ráno po jiných sektorech a do cizích pokojů. Hotel byl rezervován jen pro nás. My v sektoru "B" a sektor "A" prostě nebyl jen zakódovaný.

Co z toho vyplývá? Že zázraky nejsou jen přírody, že zázraky si můžete vytvářet každý den sami. Přeji všem krásné a zajímavé dny.