Když nemáte na chalupě přístřešek na auto, když trošku víc zaprší a když vás to prostě "nemine":...a v noci to s vámi vibruje!
Po příjezdu jsem přeházela tašky, dobalila i manžela a psa, provedla večerní víkendový nákup a dorazila konečně na chalupu. D-o-v-o-l-e-n-á před sebou! Vybalování už probíhalo v bouřce. Manžel sice tvrdil, jako ostatně vždy, "To půjde mimo nás! To nás mine!" A.....
Opět nás to neminulo.
Předpověď počasí : mírné ochlazení,mírné bouřky, lokální krupobití.
No nic, odpočívat jsem se prostě rozhodla, to mi nic - nikdo nezkazí!
Netušila jsem však, co bude následovat. Naprogramovaný program se nekonal. A tak jsem ten náhradní nazvala „ Jak jsem dojila peřiny“.
Druhý den - dopoledne, dá se ještě vytáhnout lehátko a odpočívat - sluníčko, teplo. Odpoledne -
začíná se zatahovat, je divné dusno!
Manžel stále, při pohledu na oblohu tvrdí, že nás "to" mine.
Je dusno, jako před koncem světa. Tma, nedýchatelno, divné ticho, list na stromě se nepohne.
A pak?
Zvedl se vítr, po pár minutách se změnil ve vichr a z nebe místo kapek deště začaly padat kroupy. Tedy kroupy - velikosti pingpongových míčků. Smršť pingpongových míčků, kterých byla okamžitě plná zahrada. Na terase se dokonce odrážely a jako neřízené střely létaly všude okolo, až do výšky oken. Příšerný kravál! Manžel přestal konečně tvrdit, že nás to mine. Na poslední chvíli jsme stihli uklidit vše, co vypadalo, že by mohlo uletět nebo mohlo být zničeno palbou pingpongových míčků.
Auto!
Ano, auto! Naše pohledy se střetly. Můj výhružný - protože už čtyři roky dáváme dohromady garáž a díky stavebním úpravám a všem možným povolením - ještě pořád nestojí. Ano, ano, teď výhružný pohled směrem k manželovi. V duchu : "Ty za to můžeš, ty!"
Ten jeho pohled byl ale rychlejší - směrem k ložnici. Tak a teď by čtenáře mohlo napadnout, co jiného dělat při bouřce, než hupnout do peřin, že? Jenže mého muže v okamžiku momentálního vyřešení situace,..... ksakru jde o auto, ne? - nenapadlo nic lepšího, než na něj rychle nanosit všechny peřiny. Moje peřiny! Božé, máme bazén, máme terasu...."furt se u nás betonuje" a na auto střechu nemáme. Maminko, promiň, byla jsi hlavní sponzor protialergeních, kvalitních peřin. Na sundávání povlaků nebyl čas. Byl to boj s časem. Běhání k autu s peřinami bylo příšerný. To, co padalo z nebe dávalo neskutečný rány a uchránit se - prostě nemožné. Deštník, dvě čepice....zimní bunda...Já ne, můj muž, já nevěřícně stále ve dveřích....
Zkrátím průběh přikrývání auta peřinami, které neustále vítr odkrýval.
Poslední, na co si pamatuji je, že jsem promrzlá a promočená. Stojím pak už s manželem u okna, držím našeho již nervově zhrouceného yorkshiera a čekám na konec. Zda vůbec nějaký bude. Bouřka po dvaceti minutách končí. Zahrada se mění ve skleněnou nádheru.Do sněhově bílých kuliček se už opírá sluníčko. Začínají rychle tát a jsou pro změnu krásně průsvitné, chůze v nich připomíná chůzi ve skleněnkách, v duhových kuličkách. Bože, i cikají jako opravdové sklo. Beru si holiny, protože se vše začíná měnit ve sníh, který mám skoro ke kotníkům. Na cestě se jako v pohádce, v bílém oparu objevuje skupinka dětí s rodiči. Nejsou vůbec mokří. Jako to ? Děti se začínají koulovat a řvou na sebe "Hele tady napadnul sníh!" Rodiče se také diví a zastavují se u nás. Já v holinkách vytahuji koště z kůlny.
"Co se tu stalo?" ptají se nevěřícně. Děti se stále válejí ve sněhu.
"Bouřka!" odpovídá manžel a ukazuje směrem na naši zahradu.
"My jdeme z Hřenska a nikde nic!"
Okamžitě si vzpomínám na manžela hlášku - "To nás mine!"
Ano! Minulo to celý zbytek Českého Švýcarska!
Romantický pohled na koulujicí se děti pak přehluší pohled na naše auto.
Rodinka odchází a přeje nám pevné nervy při uklízení. Stále jdou směrem - kde je sucho, sluníčko..!
My odstraňujeme napadané větve. Začínáme "uždímávat" co se dá. Jsem vyřízená, protože nevím, kde a co mám dělat, s čím začít.....Zatápíme všude, kde se dá...pereme, ždímeme a sušíme všude, kde se dá. Ze dvou místností se okamžitě stává jedna velká sušárna. Šest velkých peřin a povlaků, děs! I po velkém ždímání stejně všude teče voda. Peřiny neustále otáčím a růžky "uždímávám" už do nádobí, které stavím tam, kde se začínají dělat louže, louže velmi rychle přibývají. Finále sušení tedy vypadá tak, že se po místnostech pohybujeme přeskakováním po židlích, podlézáním stolů a vyhýbání se lavůrkům s kapající vodou. Abych sušení pomohla, lezlu po zemi - po čtyřech a růžky do mističek ždímu. Připadám si že plním normy v dojení, dojím růžky peřin . A že se daly dojit až do druhého dne.
Z večerních zpráv jen zaslechnu , že u Karlových Varů bylo dnes zemětřesení.
"No nazdar!" říkám si - co je proti tomu dojení, totálně vymlácená skalka, lehce vytopená chatka mého syna a moje růže /smutný smajlík/ ty taky nepřežily.
Naštěstí ale hlásí, že to byly jen lehké otřesy.Paní v televizi říká, že se jí jen chvělo nádobí v kredenci. Nic víc.
V noci mě budí chvění. Lehké vibrování. Po dnešním zažitku, po informaci z Varů !!?? Zemětřešení?
"Fakt vibruju!" šeptám si pro sebe.
Sedám si na postel. "CCCCCCCC" hlasitě zdrůrazňuji písmeno "C"!
Manžel se otáčí na bok a vibrace přestává.
Ještě slyším slabé chrápání. Ale to už chrápe náš pes!!!
Všem krásné prázdniny!
Vaše Alice
