Přesně to jsme si dokázali tuto sobotu na srazu hrbovických rodáků. Vesnice, která byla v roce 1989 srovnána se zemí, aby uvolnila místo těžbě uhlí. Ta do míst této vesnice však nikdy nepostoupila.
Hrbovice - Herbitz. Vesnice, kterou novodobě a bohužel hodně smutně proslavila likvidace komunistického režimu, má kořeny hodně hluboko v historii. Historie této vesnice sahá až do husitských válek. Třeba Bitva na Běhání v roce 1426, pomník z důvodu likvidace vesnice převezen. Historická lípa, která by určitě o tehdejší době a životě v ní, mohla vyprávět a kterou si sama ještě pamatuji. Také už není. Pomník se odvezl a lípa porazila. Ves podél průtahové komunikace, byla prvně zmiňována v roce 1169, za krále Vladislava II. Od roku 1393 byla statkem Jindřicha z Miliny. Stála v místě, kde se Podhořský potok vléval do Telnického potoka. 16. června 1426 zde zvítězili husité pod vedením Prokopa Holého a to proti křižáckému vojsku ze Saska. V letech 1504 až 1512 zde byla přestavěná tvrz na zámek, a to za panování Oty Kölbela z Geisingu. Ves byla v držení rodiny Kölbelů několik generací. Přikoupili k ní ještě Bánov a Dělouše. Poslední majitel z generace Kölbelů obec Herbitz musel prodat Petru Jindřichovi ze Strahlendorfu v roce 1628. Nechtěl se vzdát luteránské víry, byl odsouzen k manství a přestěhoval se do saské Míšně. Petr Jindřich ze Strahlendorfu Hrbovice připojil, jako další obce Střížov, Podhoří k chlumeckému panství. Neobydlená tvrz chátrala a tak byla snesena ve druhé polovině 17 století. Posledním majitelem dvora před rokem 1848 byl Josef Klemens, hrabě Westphalen – Fürstenberg. Obec Hrbovice – Herbnitz byla zbytečně zlikvidována v letech 1988-1989 kvůli přípravě území k povrchové těžbě. Vlivem sametové revoluce k posunutí těžby na toto území nikdy nedošlo. Jednalo se o tři osudové měsíce, kdy poslední obyvatelé vesnice, včetně mě a mé rodiny se v srpnu 1989 stěhovali do jednoho bloku sídliště. V listopadu 1989 už se cinkalo klíči a všechno bylo jinak. To už z vesnice byla ale jedna veliká demoliční skládka a hrbovičáci seděli u televizorů v paneláku a poslouchali Havla. Vesnice měla vlastní školu, pekárnu, která zásobovala celé město, učňovskou pekařskou školu, vyhlášenou hospodu, kapli Nejsvětějšího srdce Ježíšova z 1. pol. 19. Století, kapli Sv. Kříže z pol. 18. století a kousek za obcí kostel sv. Vavřince ze 14. století. V době bourání měla vesnice 68 domů a 373 obyvatel.
No, a teď jsme se po čtvrt století sešli. Velmi srdeční záležitost. Člověk postupem času nejen stárne, ale i moudří a nachází hodnoty svého života jinde, než když je mladý. Když jsme se stěhovali - bylo mi dvacet let. Těšila jsem se, že dostanu vlastní byt, nebudu muset dojíždět do města a v noci nebudu mít problém s dopravou z diskotéky do odlehlé vesnice. Omyl. Velký omyl, který člověk pochopí, když dospěje, dozraje. Lidé, kteří ve vesnici prožili delší život, než já - prožívali stěhování mnohem, mnohem hůř. Někteří z těch starších, kteří se museli rozloučit se zahrádkou, všemi domácí zvířaty, to prostě nezvládli a přestěhovat se do panelového domu nestihli. Peníze, které jsme totiž tehdy od státu dostali, na nový dům rozhodně nestačily. Náš dům, naše zahrada, dědovo chlouba - zahrada plná kytiček, ovocných stromů, zmizela. Ještě před vánoci, když už vypukla sametová revoluce, jsem se jela na náš dům s mým klukem, současným manželem, podívat. Naše vesnice se proměnila v příšerné trosky. Zbytky domů by bez problému mohly zahrát hlavní roli v některém z válečných filmů při bombardování. A můj pokoj v podkroví? Bez střechy, z míst, kde jsem měla postel, jsem se dívala na nebe. Otrhané tapety na stěnách, vymlácená okna a osamocené skoby ve zdi po obrázcích. Příšerný! A můj kluk si stihnul zarazit do nohy rezavý hřebík, který trčel z prahu dveří. V tu chvíli se to ve mě zlomilo. Od té chvíle jsem tam už nemohla. Nějak jsem si uvědomila zbytečnost této "akce". To se ostatně potvrdilo po pár letech, kdy se zjistilo, že se těžba do těchto míst NIKDY neposune,. A tak v místech našich domů vyrostl březový háj. Dnes už je to les. Pro mě to jsou pomyslné "Lidice", samozřejmě s nadsázkou, ale Hrbovice už nejsou - a byly srovnány se zemí. Úplně!
Dnes, když na tyto místa vezmu svého syna. Nevěří, že v těchto místech stálo tolik domů, velká pekárna, která zásobovala celé město, krásná prvorepubliková škola....Nevěří, že se to mohlo stát.
"Proč jste se proti tomu nepostavili? Byly to vaše domy?"
Ano, to byly! Jenže to tenkrát tak nějak nešlo. Také hned po pár měsících, kdy měly přijít na řadu další vesnice a po listopadu 1989 jsme se tak nějak probrali do demokracie, se další likvidace vesnic nekonala. To už ale bylo pozdě, Hrbovice už nexistovaly.
Je a bude, - to pro mě velmi citlivá záležitost. A čím jsem starší, tím je hlubší. Paradox ? Ne !
Naučila jsem se už okolo těchto míst alespoň projet tak, abych pak další půl den nebyla smutná. Moje babička, které je skoro devadesát let a je nemocná Alzheimerem - nepoznává nás, příbuzné. Když ji ale vezmu do pomyslných Hrbovice, přesně ví, kde stála hruška, kde třešeň..
A TAK!
A TAK! Jsme se teď v sobotu sešli. Všichni hrbovičtí rodáci, kteří jen trochu mohli, dali to a přijeli!
Přijeli do Chabařovic, do hospůdky a na místním sále se nás sešlo - myslím, že nepřeháním ke 130 rodáků. Naprosto úžasné, emoční, srdečné setkání. Potkávali se lidé, kteří se i třicet let neviděli. Když jsme jako azyl dostali blok na sídlišti a zaplnili tak panelové byty hrbovickou vesnicí, spousta lidí se ale odstěhovala i dál. A tak přijeli starousedlíci i ze zahraničí. Úžasný bylo pozorovat starší lidi, kteří to dávali i o berlích nebo v doprovodu svých potomků. Úžasné bylo pozorovat plamínky v očích a velké objímání těch, kteří se poznávali i nepoznávali.
Naprosto úžasná atmosféra místního sálu připomínala hrbovickou zábavu. Vrátil se čas ? Na chvíli jsme se vrátili zpět? Na chvíli dýchaly Hrbovice ?
Naprosto úžasně to všichni pojali, přinášeli pod ubrousky něco ve smyslu "co jsem právě upekla" a "co jsem stihnul právě na prkénko nakrájet". Atmosféru zábavy dobarvila živá hudba - kapela hrála styl našich 70 - 80 let.
Vrátila jsem se na chvíli i já . Vrátila jsem se na chvíli do dob, kdy jsem byla malá holka, babička mi namazala chleba s máslem a já běhala se svoji kamarádkou Šárkou po vesnici do chvíle, než máma z okna zavelela, že musím domů. Vzpomínám.....
Prostě to včera bylo jedno velké a krásné vzpomínání........
