Den zavřených dveří...

....s klikou, koulí, dveří lítacích a šoupacích, prostě těch, o kterých se dají psát příběhy........

Před týdnem mi kamarádka vyprávěla, jak se jí podařilo, aby ji zabouchnul vlastní pes dveře na terasu tak, že ona v županu, v mrazu zůstala venku a pes a právě napoštějící vana,  uvnitř domu. Viděla jen přes skleněnou výplň dveří chechajícího se přítele rodiny. Operativně řešila, co dál. Mám řvát do prázdné ulice a modlit se, že mě na vesnici někdo uslyší, a když ano, nebude si myslet, že jsem sjetá? Vysvětlit, že jsem  sama doma a pes mě  zavřel....? Hodně dobrý příběh. Náhradní klíče měl u sebe její přítel, kterého ráno odvezla na letiště. Ano, odletěl. Když mi barvitě líčila, jak se jí podařilo fakt odborně vysadit komplet výplň dvěří, jen tak, v županu, bez nářádí, lehce pod nulou...., mno říkám si, to bych asi zrovna nechtěla řešit.

Dnes mi volá máma.

"Hlídám kluky, nechceš přijít?"

Tedy, aby bylo jasno, ona,  hlídací prababička  kluků, čtyři plus dva roky a já,  momentálně jen dohlížející  babička, říkám ...

"Vypnu počítač a jdu !"

"Alespoň se odreaguji!" doplňuji a během pár minut už sedím o patro výš, u nich.

Kafe, neskutečný kravál autíček na setrvačník, do toho džusík a dvě rozpatlaný kinder vejce. Co víc si přát. Je mi fajn.

Prásk! Třiskly dveře do obývacího pokoje. Máťa, ten mladší, je zavřel bez kliky. Proč taky, že ? Když na ni ještě nedosáhne. Jenže tohle byl poslední "prásk", který  dveře byly ochotny vydržet.

Když jsem si před lety  nechala dělat dveře na míru, majitel firmy mi důrazně vysvětlil, jak dveře správně používat. Ano, přesně tak. Není to vtip a taky jsem se divně tvářila . Reklamovat totiž dveře, ve kterých praskne zámek tím, že s nimi třískáte, odřete a oprýskáte lak tím, že šmatláte všude jinde, než aby jste sáhli na kliku....Přesně tohle jsem si zapamatovala pro případnou reklamaci. "Pokud se používá klika, tak se to stát nemůže!"

No, ... a nám se to stalo .

 Adam, ten starší,  oznamuje, že dveře nejdou otevřít. 

"Jasně, taky nedosáhneš na kliku!" vstávám a snažím se otevřít já.

Mno, chvíli se tomu zasmějeme, ale pak mi to dochází. Sice obdivuji, jakou má ten dvouletý kluk sílu, ale dveře se nehnou a my jsme zavřeni, uvězněni v obývacím pokoji.  Já samozřejmě bez mobilu. V bytě, jak jinak - s dětmi sami.

Adam začíná natahovat.

"Mami, máš v obývacím pokoji někde nějaké nářadí?"

Nemá a sděluje mi, že se jí dělá zle.

Zkouším odšroubovat kliku pilníčkem na nehty nebo vidličkou, nic jiného nenacházím. Mámě je zle víc.

"Jé, ty tu ale máš telefon!" sahám po jejim tlačkovém aligátorovi a hledám telefonní číslo na mého muže. 

"Ksakru, pod čím ho má uloženého?"

Máma kolabuje, Adam kńourá a bojí se, jestli nás někdo vysvobodí. Máťa, který to všechno spískal,  se válí pod stolem a kope do něj. Myslím, že si píská.

"Jak se ti to mohlo stát!!!!!" první věta mého muže.

Jasně!

"Jak !"

A tak se můj muž schází s naším synem, otcem  čtyři plus dva a vymýšlí strategii. Zatím se nemůžou dostat do bytu. Náhradní klíče od mámy bytu mám totiž jen já. 

"Prosím tě vzpomeň si v klidu, kde asi můžou být!" řve na mě manžel do telefonu.

Jenže já nevím. Pod tlakem prostě vypnu. Takže manžel doma prohledává všechny kabelky, kabátky, prostě kapsy všeho, co jsem posledních čtrnáct dní měla na sobě.

Máma stále hlásí, že je jí špatně.

"Klid mami, bar máš v obýváku!" snažím se být vtipná. Stále morduji zámek pilníčkem na nehty.

Přemýšlím, že to udělám stejně jako moje kamarádka. Pokusím se vysklít dveře?

Čekám jen, kdy jeden,  ze čtyři plus dva,  zavelí, že musí čůrat nebo kakat.

Čůrání hlásí moje máma.

"Klid mami, sice nevím kdy, ale někdo nás určitě vysvobodí!"

"Ví o nás, to je dobrý!" sama sebe máma uklidňuje.

Pilník jsem zlomila, klíče můj muž nemůže najít. 

Otevírám bar.

"Ne, panáka si nedáme, máme tu přece děti!" otáčím se na mámu.

Asi po půl hodině se v předsíni rozsvítí.

"Už jsou tady!"  jásá Adam. Máťa  plácá do skleněné výplně dveří jako o život a řve "Tata, tata...."

Jenže vyhráno není. Intenzivně,  přes skleněnou výplň dveří,  všichni sledujeme dobývání tatínka a dědečka k nám.  Další půl hodinu? Děti místo před televizi, usedají před dveře.

Železný futra, stoletý dveře a zámek udělal z obývacího pokoje nedobytnou pevnost.

S čelovkou, šroubováky, na řadu přišlo i kladivo. A já bláhová na to šla s pilníčkem.

Kino skončilo opravdu až po půlhodině . Dveře se otevřely.

Děti se pověsily na svého tatíka, osvoboditele. My si s mamkou daly konečně svého panáka a můj muž udělal všem přednášku, jak správně používat dveře.

P.S.  Lepší odpočinek po práci jsem si ani nemohla přát, a to myslím smrtelně vážně

Všem prima dny v novém roce!!!!