Což takhle dát si smích !

V lepším případě nejsme odvázaní z těch tří kil, které jsme o vánocích přibrali. V horším případě nejsme odvázaní z toho, že jsme zase o rok starší. Ale je rok 2017 a ten  chce taky náš smích !

A tak!... Úsměv na povel! TEĎ!

Ráno. Opět příšerně chrchlám, mám už pocit, že denně dělám tak dvacítku cigaret. V příšerné beznaději, že se  kašle už asi nikdy nezbavím /...beznadějný smajlík - protože jsem  v životě  nevykouřila jedinou cigaretu, sotva udýchávám cestu k autu. V půlmetrových závějích ho odhrabávám . No,  odhrabávám? Auto mám služební, ve výbavě byl deštník a škrabka. Smeták ne! Smeták,zůstal v mém autě, které jsem před dvěma měsíci prodala, to sníh ještě žádný nebyl. Odmetám tedy škrabkou a jde to skvěle! Ta ohromná čepice na střeše jde nejlíp / ....vyřízený smajlík.

Je -8 C, snažím se i v autě dýchat do šály. Mám malá , malou škrabkou - romaticky vyškrábaná  okýnka, pánům policistům se omlouvám, víc toho  škrabka nevydržela. Snažím se dojet na poštu. Mám tam doporučený dopis. Když konečně dokloužu až do haly pošty, jsem ráda. Super, jen pár lidí. Paní s psíkem a mladý tatínek se dvěma dětmi. Cvaknu si číslo a jdu čekat. Dětičky, zabalené v kombinézách, vypadající , jak dva malí kosmonauti, roztomile běhají po hale. Po chvíli zjistí, že to neklouže jen venku, ale i tady a tak začíná báječná jízda. Hala se plní křikem,  spoustou šílených ran, vždy při  dojezdu  dítěte ke zdi. Malý psík, který má také kombinézu, venku je fakt zima, se začíná třást. Ne zimou, ale z toho kraválu. Otec se je snaží několikrát okřiknout. Nic.  Dětičky, už pro mě přestávají být dětičky, roztomilé - ťuťu - ňuňu, ale rozjívení frackové, které si sakra není schopný jejich mladý otec srovnat do latě. Smutně koukám po vibrujícím psíkovi, nešťastné majitelce a začínám vibrovat vnitřně i já. Sakra, přece nebudu já okřikovat malé děti. Řeknou si : "Nojo, stará, už nemá žádné mateřské cítění!" Zatínám zuby, narážím si víc čepici do čela, aby nebylo vidět, že se na ty malé fracky mračím. Buch, buch...klouže jim to čím dál líp. A! Najednou vstává mladý otec, chytá obě děti za kapuce a táhne je po je jejich sjezdovce, kterou si vybudovaly uprostřed pošty, ven. Vláčí je po zemi.  Vypadá  to, že i jemu konečně došla trpělivost. Vypadá to, že je venku asi zabije. Probůh, co to píšu! Seřeže!  Ježíši, co jsem si to přála! Mladý otec se vrací zpět, sám,  bez dětí. Pes se už neklepe. Na poště je ticho. Bojím se jen pomyslet, co jsem si to proboha přála. Moje číslo!  Konečně, jdu k okýnku - beru si doporučený dopis a raději odcházím. Večer se za děti pomodlím.

¨Před poštou postává starší pán, starší, než já, což znamená, že ví, že když dokouří cigaretu, má si svůj vajgl vyhodit do koše a ne na zem. Před poštou jsou v jeho blízkosti dva odpadkové koše. Chrchlám, vytáčí mě dvě uřvané děti, které jejich otec nejspíš zabil, protože jsem si to přála a teď pán, který je stejně starý  jako já, a není schopný udržovat pořádek. Ksakru, jak to tu má pak vypadat. Slušně jdu  k němu, povytahuji si čepici, aby viděl, že se nemračím a myslím to sním dobře. Slušně mu říkám, že by ten vajgl mohl vyhodit do jednoho ze dvou košů, pravda, trošku ironicky dodávám, že si dokonce může i vybrat. A...

.....začal být den ještě větší jízda. Pán začal strašně, ale opravdu strašně hystericky křičet, skoro si sedal na bobek a mě už se začalo dělat zle. Proboha, co jsem to zase udělala. Zvedám pána z bobku a začínám se mu vlastně za své upozornění omlouvat, hlavně ať přestane řvát. To už se ke mě přidává další paní a já si všímám, že za ní stojí ještě pár lidí, stejného věku, začínají na mě všichni pokřikovat, vypadá to, že mě možná ubijí sněhem - zkoulují. Od paní, která mi pomáhá pána postavit na nohy a uklidnit, se dozvídám, že to jsou lidé z ústavu pro mentálně postižené. Bože! Co jsem to provedla! Paní mě uklidňuje a já už vím, že moje omluvy pán stejně nevnímá. Po tomto výstupu, už stejně vyklepaná, jako ten čokl v kombinéze - startuji svůj vůz, balím se opět do šály a ujíždím do práce. Z romaticky vyškrábaného okýnka vidím dvě malé děti, jak se pošťuchují  ve sněhu, poznávám tatínka. Žijí!

 Samozřejmě si říkám, že dnes už mám vybráno, dnes už určitě nic nepřijde.

V pět vypínám v kanceláři počítač, stále chrchlající se opět balím do svršků a těším se domů. Ještě to beru před drogerii, papírové kapesníky došly. Přes jedno rameno jeden počítač, přes druhé rameno taška a kabela. Ruce mám naštěstí volné. Jen jsem trošku širší a tak v drogerii při první otočce shazuji obsah regálů. Naštěstí to jsou právě ty papírové kapesníky, takže tentokrát je to bez kraválu.  Jak se tak ohýbám pro ty shozené věci a to v postoji - stoj a následně - dřep, ověšená taškami, vítězí převaha tašek v mém pozadí a já padám. Padám a vůbec ne elegantně, jako dáma, úměrně svému věku, úměrně svému oblečení - mám samozřejmě sukni, padám na záda, padám za svými taškami, svým způsobem si lehám. Vypadám jako želva, která se otočila na krunýř, stejně tak bojuji nohama a rukama - ve vzduchu. A  nejde s tím nic dělat. Dámy, které v mém okolí také nakupují své papírové kapesníčky , s úděsem sledují tuto trapnou scénku. Nejdříve se i já trapně usmívám. Jenže! Ono mi nejde vstát, ležím na těch debilních taškách a ty mě táhnou stále  k zemi. Dostávám jeden ze svého "kašlacího" záchvatu. Tuberácký!  Ten ,který jsem už dávno měla vyležet. Vypadám stejně, jako ten pán dnes ráno u pošty. Válím se tu , jak v epileptickém záchvatu a okolo mě začíná narůstat obecenstvo. Paní prodavačka se ke mě sklání :  "Mám zavolat záchranku?"

 Ptá se mě, nebo těch diváků?

Každopádně dnes už ležím doma!!! S antibiotiky a pod peřinou Se zánětem průdušek, ale usmívám se. A tak - nezapomeňte si letos naordinovat i vy smích. Já už recept,  kromě tedy recepisu  na  antibiotika , určitě po tomto adrenalinovém dnu mám....

Pour Féliciter 2017  Vám Všem!!!!!