Bylo to tak vždycky nebo je to jen můj momentální pocit ? ........ Žijeme v neustálém spěchu, nestíhání, podrážděnosti, uvádí nás to pak do stavů bezohlednosti?
Prší, možná by se dalo říct, že už přímo leje, bojuji s deštníkem a na tácku i s upečeným jahodovým koláčem. Nesu ho Ele, své babičce. Od domu je to k babičce pěšky jen pár minut, ale teď začínám litovat, že nejela i ten kousek autem. Zvedá se i vítr a tak balancuji s neustále se otáčejícím deštníkem a s koláčem, snažím se vyhýbat velkým loužím. Když už jsem skoro před vchodem do penzionu, všímám si staré pani uprostřed frekventované hlavní silnice. Stojí přímo uprostřed, na dělící bílé čáře. V ruce drží nosič na oběd a neskutečně se jí chvějí nohy. Bez deštníku, celá mokrá. Měním směr cesty a vracím se zpět, doprostřed silnice. Kličkuji mezi auty, ze kterých ani jedno nezpomaluje, nikdo z řidičů se neptá, zda ta stará paní nepotřebuje pomoci.
„To je dobrý!“ odpovídá stará na můj dotaz, co se děje. Stále však není schopna udělat další krok navíc. Na nohou má jen domácí papuče. Je evidentní, že stará paní má tak velký třes v nohou, že nejen, že není schopna udělat ani krok, ale když ji chytnu pod paží, přenese celou váhu na mě. Držím deštník, snažím se ho mít alespoň trochu nad námi, v ruce stále koláče pro babičku, na které už ale z části i prší, stará paní má stále větší třes v nohou a stejně se jí chvěje nosič na jídlo – jednotlivé díly o sebe neskutečně drnčí, připadám si, že je zemětřesení. Na dotaz, zda u sebe nemá třeba mobil s číslem na nějakou blízkou osobu, které by jsme společně zavolaly, stále jen odpovídá „To je dobrý!“
„To moc dobrý není!“ snažím se jí dostat ze silnice alespoň na chodník. Bohužel se to nedaří, neuděláme společně ani krok.
„Ksakru!“ stále žádná pomoc ze strany řidičů, jakoby je nikdo neviděl, všichni projíždějí a nikdo ani nezpomalí. Už mi tečou nervy a tak se snažím alespoň deštníkem zastavit některý z vozů. Deštník strkám už přímo před auta, urazí mi ruku? Ksakru, mám si snad lehnout před ty auta. Konečně na akci deštník auto zastaví. Dozvídám se, že paní pospíchá. Super. Kdo by si taky vzal do auta dvě naprosto promočené ženské a ještě s nějakým problémem, že? Solidarita minulého týdne, kdy mi pomáhali ochotní řidiči vytáhnout auto ze škarpy, se rozplynula.
Kape nám voda už i z vlasů. Paní si stále povídá tu svou „Je to dobrý!“. Tak trochu začínám mít na tu paní vztek, za to, že se v takovém počasí vydá jen v bačkůrkách, bez deštníku, bez mobilu ven. Možná bych měla mít vztek spíš na její rodinu. Možná bych měla mít spíš vztek na bezohledné lidi okolo sebe. Hrůza, nic se neděje. Stále leje, stále stojíme uprostřed silnice, ten setrvalý stav nemá řešení. Nekonečno! Až do chvíle, kdy si nás všímá zdravotní sestra z penzionu, protože se prostě náhodou podívala z okna. Také s deštníkem vybíhá za námi. Úleva, nejsem na to sama. Také se snaží zastavit některý z projíždějících vozů. Také marně. Ani ve dvou se nám nedaří posunout paní o krůček. Ta už plnou vahou visí i na sestře. Už vůbec nestojí na rozklepaných nohou a stále drmolí, to svoje „Je to dobrý!“. Zdravotní sestra nekompromisně zatarasuje cestu dalšímu projíždějícímu vozu. Skoro si lehá na silnici. Svým způsobem už se neptá, ale nařizuje, že musí pomoci.
„Bože!“ ulevuji si na dotaz, zda bych byla ochotná se starším pánem, řidičem vozu odvézt tuto paní domů. V duchu si říkám, to fakt už nedám.
„Jeďte vy!“ okamžitě reaguji na sestru ,totálně promočená.
„Jste zdravotní sestra, pokud paní bude potřebovat ještě něco víc, pomůžete jí!“ a na obranu sestry, že nemůže, že se musí vrátit zpět do penzionu, ji rvu i se starou paní starému pánovi do auta. Rychle odcházím, co kdyby si to starý pán nakonec rozmyslel a dvě totálně promočené ženy z auta vykázal.
Dorty byly samozřejmě nepoživatelné. Sice se do nich Ela pustila lžičkou, ale to jen proto, že poslední dobou nejí nic jiného, než sladkosti. S plnou pusou mi sděluje, že má sice cukrovku, ale že striktně dodržuje dietu a proto ji má tak nízkou.
„Tohle je mimořádně!“ hájí se s plnou pusou Ela.
„To víš, babi!“ odpovídám a vím, že v tomto věku je to už asi i jedno. Pozoruji babičku, jak s chutí baští promoklé jahodové koláče, tak trošku mi připomíná úžasného Oldřicha Viznera z Léta s kovbojem. Stejným způsobem a s chutí tam do sebe ládoval promoklé dortíky taky. Usmívám se už ze spokojené nálady u babičky. Stavím na kávu, ale stále je ve mě příšerný smutek z toho, co jsem právě zažila, tak příšerná bezohlednost lidí kolem nás. Proč ? Bylo to tak vždycky?
