dnes chodí do posilovny a na plastiku, jo a taky chodí do práce. Můj vnuk má babičky dvě! Jednu tu šikovnou, která umí vše. Šít, háčkovat, péct luxusní dorty… Pak má tu druhou, tu střelenou a to jsem já.
Babičky, máme punc něžnosti, klidu, lásky a spokojenosti. Moje babička byla mix, chvílemi jsme všichni měli pocit, že jede na milion procent a že má obrovský srdce nejen pro svoji vnučku, ale pro celý svět. Ne nadarmo se jí ale říkalo „Ela zmatkařka“! Brr… , bylo s ní ale děsně veselo! / vychechtaný smajlík …. když jí bouchla trouba, když si zapomněla vzít do práce šaty a přes kombiné si vzala rovnou kabát. Když u luštění křížovek pravidelně usnula a všechny je počmárala, jak nám dlouho trvalo zjistit, proč jsou všechny časopisy tak začmáraný… A... a taky, když jsem byla malá, chodila ještě do práce! Visela jsem na ní pokaždé, když se z ní vracela. Vždycky měla nějaký poklad. V kabelce. Bydleli jsme v baráku a tak když zašramotily klíče v zámku, brala jsem schody po dvou, jako kdyby se po roce vrátila z Ameriky. „Babi, babi…co pro mě máš?“ Čokoláda, nebo právě vyšel Čtyřlístek, cokoliv…. Na co ale nezapomenu? Jednou se zase vracela a musela hrozně na záchod. Než jsem ale zase doskákala, ležela na zemi už jen ta kabela. A já…, zvědavá, nedočkavá, drzá….jsem nevydržela a hrábla do ní. V očekávání ledových kaštanů, nugety, co já vím, co ještě, jsem ale začala neskutečně řvát. Tak příšerně jsem ječela, že jsem vzbudila dědu, přiletěla moje máma a venku možná přestali i psi štěkat a ptáci zpívat. Babi taky konečně doběhla. Stáli tam jak sudičky, můj řev neměl konce a já držela v ruce pravý, nefalšovaný, kompletní, umělý chrup. Hororová scéna, ty klafáky byly opravdu komplet, horní, spodní, v plné polní. „No co, dnes jsem si je vyzvedla, celej den tlačily, ty svině, tak jsem to nevydržela a už cestou z práce je vyndala!“ Nikdy, ale opravdu nikdy jsem ji do kabelky už nesáhla. Ani pro kapesník, když mě požádala. I když jsem viděla, že má plnou „hubu zubů“. Co kdyby tam byly náhradní. ……………………. Já už jsem taky babička, zuby mám tedy naštěstí ještě svoje, ale že jsem zmatkařka po babi, mi nikdo neodpáře, genetika je taky svině. Minulý týden, měl můj malý vnuk na vodítku svého velkého psa. Přišli k babičce na oběd. A že je ten vnuk ještě malý a pes velký…a že s ním ten pes děsně „voral“ a že jsem měla strach, že vnuka srazí na zem. Cvak! Akčně jsem napnuté vodítko u obojku odepnula. „Tak si běž, ty pse!“ A taky řev, neskutečný. Proč? Taky přiběhl můj manžel, pes se pro jistotu šel schovat. Nechápala jsem. Po chvíli, když vnukovi začalo červenat čelo a objevil se první náznak otisku psí známky mezi jeho očima, nám to došlo. „Tys ho málem zabila!“ hučel na mě můj muž. Jasně, v obrovském zájmu rychle uvolnit napnuté vodítko a zabránit pádu vnuka, jsem mu málem ustřelila hlavu. Babi, babi – moje vidíš to!!! O hodinu později už obědváme: Vnuk mi pomáhá tím, že se hrabe psovi v misce, plné granulí. Leje mu tam vodu z druhé misky. Dělá mu papů a mně plave kuchyň. Sedím už na bobku, v jedné ruce držím naložený oběd k servírování, druhou vyndávám mokrý granule z pusy vnuka. Otáčím hlavu od vnuka – z druhé ruky mi naloženou porci pro syna žere pes přímo z talíře. Taky dělá papů. Tak buď se posere vnuk nebo pes nebo se ze mě posere rodina. Příjemný den všem a buďme stateční, ohleduplní, hodní a milí…a trochu zmatku občas taky neuškodí.
