Adrenalin je základním hormonem stresové situace.Vyznačuje se zúžením periferních cév, urychlením srdeční činnosti, rozšířením zornic a aktivací potních žláz. A tohle všechno já běžně znám a mám.
Nafasovala jsem nový, krásný, služební auto. A že jsem jich už měla. Ale tohle tak voní novotou a vymazleně na mě mrká svou neskutečnou výbavou. Když jsem vracela to starý, plakala jsem.
"Na!" podávám technikovi, co vůz přebírá, talismana, co semnou celou dobu jezdil
"...nechte mu to tam alespoň na památku!" a rvu mu plyšáka! Divně kouká. No a co!
Pak ale vyjel ze salónu "on"! Krásnej, vytuněnej, ...fešák!
Druhý den jedu na pracovní schůzku, po dlouhé době k fáru a vlastně i koncepci zrovna této schůzky, vytahuji kostýmek a lodičky. Ladím !
To, že od rána leje neřeším, protože mám dost dobrý deštník. To, že je to dnes spíš na pláštěnku a holiny, prostě fakt neřeším. Mám nový auto!!!!!!
Dojíždím na schůzku a bohužel parkování a červený koberec není přímo u firmy. Takže vytahuji znovu deštník a ťapkám! Fakt je to na holiny.
Káva, voda, dortíčky, hlavní ekonomka, majitelka firmy, syn majitelky, IT technik, prostě fajn schůzka. Nic jsem s sebou nezapomněla, ráno jsem si na ten déšť dost dobře vyfoukala i vlasy. Haha! Jsem dobrá! Schůzka se vyvíjí nadějně. Jen..., já mám v lodičkách stále trošku koupaliště. Je léto, co si stěžuješ Kopřivová, jednou jsi za dámu, oprášíš podpadky a hned máš problém! "No stress, no problem!"
Jen, ....ta jedna bota je mi nějak "volnější". Dost volnější! Ksakru! Asi povolila, tou povodní, kůže. Neva, až uschne, zase se "scvrkne". Kouknu pod stůl pro kontrolu a zděsím se! Z boty mi čouhá malíček!
Ano, správně jste na začátku četli, že mám lodičky, tam malíček koukat nemá. Takže, nenápadně, zjišťuji stav. Bota se mi pomalu, ale jistě, po boku pravého chodila komplet "rozlepuje". Řeším stále svůj obchod, ale začínám řešit i svůj odchod z této firmy. Tak, aby proběhl stejně, jako můj příchod, nejlépe beze změn. Bosa nepůjdu, to vím stoprocentě.
Dopíjím kávu, domluvený obchod dopadl, domlouváme podmínky a já přitom pozoruji své další prstíky pravé nohy, nezbedně začínající - jeden po druhém vykukovat ven.
Zvedám se, jediné, co se mi daří, je popotáhnout řemínek kolem nártu tak, že mi skoro odumírá noha, ale dá se noblesně rozloučit a dojít k autu. Naštěstí mi na nohy až tak nikdo nekouká. Ty časy jsou už pryč, haha!
Jsem v autě, hurááá! Teď už je to fuk, nový boty si rozhodně dnes kupovat nebudu, takže v nich dojíždím před náš dům! Vystupuji a obratem je házím do popelnice. Stále v kostýmku, s taškou, s noťasem, si bosky vykračuji domů - pro náhradní boty.
Potkávám našeho psa!
"Co tu děláš?" ptám se. .... Po chvíli mě dobíhá i můj muž a civí mi na nohy.
"Co to děláš?" ptá se a stále se dívá, jak se po dešti, brouzdám bosá, ...v kostýmku ála business. Decentně zasviněný nohy ke kotníkům mám - dodávám.
"Nic!" odpovídám....
Odjížím již obutá a manžel mě ještě dobíhá. Asi něco chce. Otevírám kufr auta, s tím, že chce odvést dvě tašky do města . Hledám háčky, kam ty tašky dám. Sakra! Mám přece nové auto ...
"Tady!" otočím páčku. Obratem se mi sklopí dovnitř komplet zadní sedadla. "Aha, tak to asi ne!"
"Tessy!" slyším volat manžela na našeho psa. Pes nikde! Zavírám kufr a jdu zvednout zpět i zadní sedadla a chci konečně odjet. "A jéje!"
Pod naprosto fest vystřeleným zadním opěradlem leží totálně rozplácnutý náš pes. Tak v šoku, že ani nekníknul. Ale vrtí ocáskem, je to dobrý.
"Co tu děláš?" šeptám, aby to manžel neslyšel...."Nepráskni mě!! " šeptám dál..
"To, že mě dnes na sídlišti potkal bez bot, pro dnešek stačí!!!!"
