To je pořád brblání: moře je teplé, vítr studený, v televizi kulový, místní hatmatilce není rozumět, místo piva mají patoky bez pěny ...
Bože, tolik řečí kvůli pivu a ovladači. Copak je tak těžké pouhé dva týdny v roce bez toho vydržet, když zbývajících jedenáct a půl měsíce má obojí pořád u ruky?
Gábina se na svého muže dívala jako na cizokrajnou bytost.
Proboha, toho jsem si fakt vzala dobrovolně!
Zvedla se, aby se ochladila v hotelovém bazénu. Po několika krocích do ní vrazil nepozorný mladík, až ztratila rovnováhu: „Sorry, I don´t like!“ zachytil ji. „Přeraž se, pitomče,“ odpověděla jadrně rodným jazykem, ale s milým úsměvem na tváři. „To bych nerad! Omlouvám se!“ zaskočil ji češtinou i významnou intonací. Ale tvářil se provinile a starostlivě se zajímal o následky: „Neublížil jsem vám?“ „To je tedy trapas, promiňte,“ v rozpacích si třela si rameno, „nic se nestalo, to bude dobré.“ „Dovolíte,“ mladík prohmatával kloub s jistou odborností, „jsem medik. Pohmatem se nezdá, že by něco nebylo v pořádku, ale když dovolíte, ještě bych se na to večer pro jistotu rád podíval.“ Zdálo se jí to nebo skutečně cítila ještě i jiný zájem, než o zdravotní stav svého ramene? Takový holobrádek! Mohl by být jejím synem! Stála před zrcadlem a sebekriticky hodnotila svůj obraz. Vějířek drobných vrásek u očí žádný make-up neschová a pevnost víček taky polevila. Sluneční brýle už jí neslouží jen jako módní doplněk, zato na postavu si naříkat nemůže. Ale pěkné a pevné křivky bez námahy v posilovně, jsou příliš drahá daň za bezdětnost! Oblékla si tričko s hlubokým výstřihem. Jen ať si pan medik užije, stejně se shlédl na mých čtyřkách, vyhodnotila pozvání na lékařskou konzultací podložené rande. Příroda na ní vskutku nešetřila. Někdy se sama sebe ptala, k čemu jí to ale je? Kojit nebylo koho a pro karikaturu chlapa, s kterým ji spojoval oddací list, to bylo zbytečné plýtvání. Jo, kdyby produkovaly pivo, to by byla jiná! Dokončila uměleckou práci na svém obličeji a zkontrolovala v zrcadle celkový dojem. Marně přesvědčovala motýlky v břiše, že si jde jen nechat ověřit, jestli neutrpěla zranění vážnější, než se zdá. Věděli své! Už opouštěla pokoj. když se z postele ozvalo podezřívavé: „Kam máš namířeno tak nalehko!“ Myslela si, že manžel spí. „Jdu se projít po pláži.“ „Takhle polonahá a zmalovaná?“ Kousla se do rtu, aby neřekla, co se jí dralo na jazyk. Hrabal se na nohy: „Hmmm. Jdu ti radši dělat bodygarda!“ Motýlci umřeli. Chtěla zamířit na opačnou stranu, než kde se měla s medikem setkat. „Tudy je k moři blíž,“ držel ji za loket jako zajatce a rázoval nejkratší cestou na pláž. Mladík se opíral ledabyle o zídku a nečekaně jim vstoupil do cesty. Lekla se, ale pohlédl na ni jen zběžně a jejího muže požádal o oheň. Potáhl z cigarety, poděkoval a víc si jich nevšímal. „Ty ho znáš?“ napověděl manželovi instinkt. „Ne, proč myslíš?“ „Zíral na tebe!“ „Třeba jsem se mu líbila,“ řekla trochu vyzývavě. Odpovědí jí bylo posměšné odfrknutí. Všechno se v ní bouřilo. Jeho despekt a nezájem dávno pohltily zbytky citů. Pozorovala horizont ostře ohraničený oranžovou mořskou hladinou, ve které rychle klesající slunce tavilo své zlato. Posadila se do prohřátého písku a nespouštěla oči z nádherné podívané s minimální trvanlivostí. A najednou si uvědomila nicotnost své dosavadní existence v plné nahotě. Zapomněla na schůzku, která se nekonala. Šlo o víc! Proč se mám jen dívat, jak mě míjí život. Nabízí přece pořád tolik příležitostí! Jako by ten mladík stiskl v její hlavě tlačítko radosti ze života, na jehož existenci už dávno zapomněla. Nesourodé manželství ho zaneslo vrstvou zmaru a pivní pěny. Tím víc ji překvapilo, že stále ještě funguje. Najednou si uvědomila, že už nechce pouze přihlížet s koulí u nohy, že chce ještě létat, i když už jen na pahýlech křídel. Myšlenky vyrazily na cestu do vlastní minulosti. Tenkrát máma svolila, že za vysvědčení s vyznamenáním smí oslavit své sedmnáctiny na chatě ve společnosti kamarádek Jany a Hany. Proto dřela a nejen, že uhrála obávanou fyziku, ale také matikářka vyhodnotila její vědomostí na dvojku i přes zmrvenou čtvrtletní písemku, protože to byla zkušená kantorka, která neznámkovala průměrem, ale podle zásluh. Máma nevěřila, že to dokáže, ale aby neohrozila svou rodičovskou autoritu, slib splnila, přestože se jí do toho vůbec nechtělo. Naplnila její cestovní tašku krabicemi s chlebíčky a s jahodovým dortem, kofolou a vyzbrojila ji celou řadou rad a zákazů. Gábina mechanicky přikyvovala a myslela na to, jestli se jí povede propašovat s sebou víno schované u branky za popelnicí. Povedlo se! Puberťačky, rozjařené několika skleničkami tramínu, napadlo, že budou pokračovat na letním karnevalu ve vesnici za kopcem. Narychlo a na koleně si vyrobily masky z toho, co chata dala a vyrazily do víru venkovského společenského života. Prázdniny skončily a Gábina se ploužila jako tělo bez duše. Venku bylo krásně a ona skoro nevytáhla paty z domu. Věčně veselá, rozchechtaná holka byla najednou zamlklá a pořád měla na krajíčku. Mámě neuniklo ani to, že z dámského balíčku na WC neubývá a nastalo pozdvižení. Nejdřív přišel výslech, pak lítaly facky a nakonec následovala návštěva u gynekologa. Nikdo se jí neptal na názor, nebyla plnoletá, máma rozhodla za ni. Přece holce nedovolí, aby si zkazila život! Ani jedna netušila, jaký danajský dar si z nemocnice nese. Máma si oddechla, všechno bylo zase v pořádku. Ale ne pro Gábinu! Nedávaly jí spát výčitky svědomí a hromada otázek. Ta zásadní zněla: kdo byl ten spoluodpovědný? Ani křestní jméno neznala, jen přezdívku Šaman. Věděla, že studuje v Praze na universitě a že tam byl náhodně s partou na čundru. Další informace spolkla hlučná hudba. Vypadli spolu na chvíli ze sálu na vzduch. Kdyby to tak blbě nedopadlo, mohla jí zůstat jen nostalgická vzpomínka, jak pod ní do obilí položil svůj svetr a tričko, jak si počínal neobratně, jak to zabolelo a jak se jí chvilku před očima monotónně houpal měděný přívěsek na koženém řemínku. Víckrát ho nepotkala. Příští léto si našla brigádu v konzervárně. Na plnící lince se něco pokazilo, mistr zavolal seřizovače a tak se seznámila s Vaškem, se svým budoucím mužem. Začal ji zvát ji do kina a na diskotéky, pořád se kolem ní motal, až s ním začala chodit. Žádná velká láska, spíš příležitost, jak už nebýt singl. Měl spoustu kamarádů, nenudila se mezi nimi, a tak příliš neřešila, že nemají mnoho společného. Hrál fotbal, braly ho motorky a haevy metal. Ona věčně ležela v knížkách a poslouchala folk. Ani na filmech se moc neshodli. Neměla ráda krváky, protože nesnášela násilí, on se nudil na filmech ověnčených cenami, protože jim nerozuměl. Po maturitě se přihlásila na knihovnický postgraduál. Zlobil se. Nechápal její argumenty, že s všeobecným vzděláním ničím není. On v tom neviděl problém: „K čemu ti to bude. Stejně se vezmeme a budeš se starat o děti. Však já vás uživím!“ mračil se, ale necouvla. Věděla, že Vašek není žádné terno, ale byl hodný a měl jí rád. Připouštěla, že je možná někde někdo, s kým by prožila velkou lásku, ale co když se nikdy neobjeví? Rozhodla se raději pro jistotu. Svou budoucnost si představovala trochu jinak, než její muž, ale mateřství se nebránila. Docela se těšila, až se přidá ke kamarádkám s kočárky. Plánovala, že až vypiplá z plenek děti a najde si práci mezi knížkami. Po půl roce neúspěšného snažení se dozvěděla, čím zaplatila za nechtěnou interrupci - tubární sterilitou čili neprůchodností vejcovodů z důvodů srůstů! Nemohla se s tím smířit. Proč právě ona, když potrat vůbec nechtěla! Sesypala se a pár týdnů strávila na psychiatrii. Tam se rozhodla, že Vaškovi nabídne svobodu, aby si mohl založit vytouženou rodinu v jiném hnízdě. Sama sobě přiznala, že to pro ni zvlášť velká oběť nebude. Ale udělal jí čáru přes rozpočet. Prý bez dětí žít může, bez ní ne. Cítila, že dělá chybu, ale zůstala s ním. Po nějakém čase se opatrně zmínila o možnosti adopce. Poprvé a naposled! Reagoval nečekaně necitelně a hrubě! Prý by nedokázal vychovávat bastarda! Mezi jejich světy byla od začátku trhlina. Tímhle výrokem se prohloubila, ale stále se dala překročit. Jenže se pořád rozestupovala, její zdolávání vyžadovalo čím dál větší úsilí a bylo jen otázkou času, kdy už to nepůjde vůbec. Bronzové opálení začínalo blednout. Stála u okna a pozorovala, jak se z osamělého stromu na nádvoří snáší jeden nažloutlý list za druhým. Prstem s dokonalou manikúrou nervózně ťukala do rámu: Dvacet minu zpoždění! Už to mohlo být za mnou. Proč to tak dlouho trvá? Chodbou se přibližovaly kroky. Na příchozího pohlédla, až když promluvil: „Jé, to jste vy? Co dělá vaše rameno?“ „Už je dávno v pořádku. A co vy tady?“ usmála se a podala mu ruku. „Přišel jsem vyzvednout otce, jdeme spolu na oběd. Jdete za ním?“ Ukázala na jmenovku na dveřích: „Pokud je vaším otcem JUDr. Evžen Kalný, pak ano.“ „Ale táta dělá hlavně rozvody…“ Pokrčila mnohoznačně rameny. „To je mi líto!“ „Mně ani ne,“ usmála se. Vrzly dveře. Z kanceláře vyšel podmračený muž a spěchal ke schodišti. Vzápětí za ním se objevil právník a gestem zval Gabrielu dál. „Matyáši, mám ještě jednání, počkáš?“ Mladík přikýval a posadil se na nepohodlnou lavici. Doktor Kalný zavřel dveře, nabídl své klientce křeslo a vyzval ji k řeči. Po necelé půlhodině vyšli společně ze dveří. Tvářila se spokojeně. Aby ne! Konečně měla tuhle nepříjemnost za sebou. Advokát ji ubezpečil, že všechno může proběhnout bez její přímé účasti a s ohledem na bezdětnost není třeba se obávat zbytečných průtahů. Před budovou si podali ruce. „Rád jsem vás zase viděl,“ rozloučil se s ní i Matyáš. Zaslechla ještě útržek otcovské otázky, odkud že se znají. Nechtělo se jí domů, bloumala po městě, obhlížela výklady, sem tam vešla do obchodu, aniž něco koupila, na chvíli se posadila i na lavičku na nábřeží. Přemýšlela o třiadvaceti promarněných letech života s člověkem, s kterým nenašla společnou řeč. Na věži odbíjelo pět, čas na odpolední kávu. Vešla do první kavárny, která se namanula a posadila se ke stolku u okna. Objednala si latté. Než ho servírka donesla, krátila si čas pozorováním lidí kolem sebe. Zaujala ji dvojice v boxu v rohu, poloukrytá ve stínu vzrostlé palmy. On vypadal na ženáče s odrůstajícími dětmi a manželkou s nadlimitní váhou, usazeného na teplé vedoucí pozici, možná dokonce na majitele nějaké menší firmy. Ona, na dívku sotva odrostlou maturitě , elévku z opačného konce firemního ranku. On měl mlsné oči a ona se svůdně vlnila na jeho jídelním lístku. Jeho ovládala chuť na mladé masíčko, ona by ráda uzobávala z jeho konta. Klasický obchod s erotikou. Kousek od nich seděl jiný muž a žena. Ani náznak vzájemného svádění. Mluvili tiše, přesto k ní tu a tam dolétlo pár slov. Nejspíš kuli plán jak kohosi oholit při prodeji domu. Pravděpodobně šlo o agenty realitní kanceláře, bezostyšně okrádající jak klienty, tak své šéfy. Než se stačila zaměřit na další hosty, objevil se u stolku Matyáš: „Zahlédl jsem vás přes sklo, můžu si přisednout?“ Odsunul židli dřív, než stačila přitakat a posadil se. Přestože se snažil, nedokázal udržet pohled z očí do očí. Všiml si, že si všimla a malinko zrudl: „Nemůžu se vynadívat na váš krásný šperk,“ ukázal na stříbrného páva s pohyblivými ocasními péry, který se jí pohupoval v rytmu dechu na dlouhém řetízku mezi ňadry. „Opravdu vás zaujal ten pták?“ bavila se jeho rozpaky, „to vám mám opravdu věřit?“ zrudl ještě víc. Podívejme se, to už se dnes u mladých mužů moc často nevidí, pomyslela si.Vzal ji přes stůl za ruku: „Jste tak krásná!“ Usmála se: „Vážně se vám líbím? A máte na mysli prostor pro prezentaci mé bižuterie nebo všechno kompletně, včetně mých vrásek?“ Pohrávala si s ním tak, jak to měla v úmyslu tenkrát na pláži. Trochu se stáhl. Pustil její ruku a pomohl si z rozpaků uvolněním knoflíčků u košile. „Povězte mi něco o sobě,“ přehodila výhybku na méně horkou půdu. „Co chcete slyšet? Čeká mě poslední semestr medicíny, žiju v Praze, tady jsem jen na návštěvě u otce…“ Povídal, ale příliš ho nevnímala: „Máte na krku zajímavou věcičku, můžu se podívat? „Ale jistě,“ rozepnul si další knoflíček, sundal kožený řemínek s měděným přívěskem a položil ho na stůl: „To je dárek od táty k osmnáctým narozeninám. Kdysi mu ho přivezl z Afriky děda. Pracoval tam na stavbě cukrovaru a prý ho koupil na tržišti od nějakého šamana. Je to amulet plodnosti. Mámě se nelíbil, tak ho schoval do šuplíku a zřejmě proto jsem jedináček,“ zasmál se. „Mně se líbí. Nosím ho, ale počet svých potomků v rukou kouzelníků nenechávám ani náhodou,“ sáhl do kapsičky, povytáhl malý diskrétní balíček a hned ho zase schoval. „To vám chválím!“ položila na stůl bankovku a vstala: „Už musím jít, díky za společnost!“ Odmítla nabídku, že ji odveze domů. Potřebovala být sama, aby se snadněji vyrovnala s poznáním, kdo ji bude rozvádět.
