Čekala mě cesta domů vlakem z nedalekého města. Za sebou jsem měla příjemné posezení s přáteli, v sobě několik sklenic vody – pitný režim, je pitný režim, a před sebou ještě čtvrt hodiny do odjezdu. Můj věkem opotřebovaný močový měchýř se odmítal ztotožnit s tvrzením, že ve stanici nelze, ale vydržel! Vystartovala jsem ze sedadla sotva jsme se rozjeli, rozhodnuta, donést jeho obsah bez pohromy až k vytčenému cíli!
Zde si dovolím malé zastavení, abych vás uvedla do situace. Cestovala jsem regionvlakem. Pro skalní příznivce silniční dopravy uvádím, že se jedná se o kompaktní, ryze moderní vlakovou soupravu, sestávající ze tří vzájemně propojených vagonů s jediným WC uprostřed vlaku. Toto zařízení odpovídá světovým parametrům co do vybavení. Krom základního prvku – klozetu, disponuje i přebalovacím pultem pro cestující maminky s batolaty. Je nasnadě, že tady si dráhy nevystačí s miniaturní kabinkou, kde při vstupu řešíte hlavolam, kam dát nohy, abyste za sebou mohly zavřít dveře a ven se dostáváte po způsobu hadí ženy. Nebo muže. Zde toaleta zabírá podstatnou část centrálního prostoru, podobna avantgardnímu divadlu. Půlkruhové dveře zajíždějí někam do útrob soupravy a předvádějí obecenstvu v plné nádheře, na jaké úrovni se také dá s českými drahami cestovat. Každé otevření je sledováno nudícími se diváky, sedícími na polstrovaných sedačkách kolem stěn a postávajícími tu, blízko dveří, aby byli venku z vlaku mezi prvními. Všechno je ovládáno elektronicky, všechno je, laicky řečeno, na knoflík. I dveře. Zvenku si jedním otevřeš, uvnitř jiným zavřeš a dalším zamkneš. To platí v ideálním případě. Ne tak pro mě! Zpocená námahou udržet své prádlo suché, nevěnovala jsem valnou pozornost počtu tlačítek. Vidina úlevného konání na dosah bylo to jediné, co mě zajímalo. Do té doby, než jsem ve stejném okamžiku, kdy mě začaly opouštět zadržované tělní tekutiny, zachytila periferním viděním pohyb, provázený tichým ševelením koleček v drážce a do mého momentálně výsostného území se kdosi hrnul. Pohled na mé odhalené pozadí ho zastavil, muž s omluvami vycouval a mě nezbývalo, než se zvednout a šikmo přes útulnou místnůstku se nahnout od toalety k tlačítku ZAVŘÍT a ZAMKNOUT. To vše s bavícími se diváky za zády. Říkám vám, ten vlak má místo WC divadelní scénu! Trvalo mi chvíli, než jsem se odhodlala předhodit svůj stud veřejnosti. Jen soucitná myšlenka na utrpení onoho muže, který byl zřejmě hnát stejně nutnou potřebou ulevit svému tělu, mě donutila opustit své jeviště a vyjít ven. S hlavou skloněnou, rudá až po kořínky vlasů, proběhla jsem uličkou hanby. Za mnou se nesla slova omluv toho nešťastníka, já jsem cosi drmolila o své vině a spolucestující se dobře bavili. Možná se mi to jen zdálo, ale myslím, že jsem zaslechla i náznak potlesku.
