Bylo nám kolem šestnácti a právě jsme se chystali vstoupit do víru společenského dění. Čekaly nás taneční!
„Taneční neslouží jen k tomu, abyste se naučili tančit, jak mají v názvu. Jejich úkol spočívá především v proměně stáda rozjívených telat ve lvy salonů a v dokonalé mladé dámy. Ve vašem případě to ale bude obzvlášť obtížné,“ vychutnal si nás náš třídní a rozdal přihlášky.
Taneční se na čas staly centrem všeho dění. Probírali jsme kdeco, od bot a oblečení, přes účesy, líčení a povinné bílé rukavičky chlapců až po šikovnost či nemotornost těch, kteří nebyli právě v doslechu. Večer se náš internátní pokoj proměnil v kadeřnický salón. Proslula jsem mezi děvčaty jako samozvaná „kadeřnice“. Vytváření vlasových kreací na hlavách kamarádek mě bavilo a baví dodnes. Byly spokojené a ušetřily za návštěvu kadeřnictví. Přiblížil se den „D“. Nové šaty, model vyrobený šikovnýma rukama mé mámy, visely ve skříni a boty se ukrývaly v krabici na jejím dně. Nechtěla jsem je mít na očích, protože se rozhodně nejednalo o Popelčiny střevíčky a já, pubertálně posedlá uniformní představou krásy, jsem tím hodně trpěla. Nepřesvědčilo mě ani obdivné vzdychání ženské části příbuzenstva nad mým, údajně éterickým, vzhledem víly. Žádná víla nemá sedmičku nohu! Ze školy jsme to vzaly na internát poklusem a maratón příprav se dal do pohybu. Poslední z dívek opustila mé provizorní „kadeřnictví“ a já jsem se mohla začít věnovat své proměně v krásku. Hupsnout pod sprchu, nalíčit, učesat se, obléknout nadýchanou krásu a nazout své stříbrné jednačtyřicítky. „Proboha!“ Můj zděšený výkřik sice přivolat kamarádky, ale to mi nepomohlo, protože sedmičku nohu jsem na internátě měla jen já a vychovatelka. V krabici si místo nových střevíčků, hověly staré tenisky mého mladšího bráchy. Představila jsem si ho, jak se právě teď doma pubertálně chechtá svému „dobrému fóru“ a chtělo se mi ho uškrtit. „To mu nedaruju…,“ zuřila jsem, ale můj problém to neřešilo. Měla jsem k dispozici jen botasky nebo domácí pantofle. První hodina tanečních se bude muset obejít bez mé přítomnosti. „Zkus je,“ ve dveřích se objevila vychovatelka. „U mě se to ztratí, pod stolem nebude vidět, co mám obuté,“ řekla a dívala se na své mokasíny. Mně podávala lodičky. Moje nohy v nich najednou vypadaly nejmíň o půl druhého čísla menší.
