Slavia nám dělá radost, Sparta starost. V nedávné době to bylo naopak. Slavia ne a ne překročit svůj pohárový stín, jakoby slova „Ten druhý za Spartou“ měla na dresu vyšité místo hlavního sponzora. Snad přichází lepší časy a sezóna ve znamení Ligy mistrů, nového stadiónu a dobré hry bude hřát mnoho fotbalových fanoušků, nejen těch z Edenu.
První zápas, první výhra. Co bude dál, to se uvidí. Třetí místo vypadá nadějně, čtvrté také pořád hrozí a druhé místo? Proč by Sevilla nemohla zaváhat jako Chelsea a ne jednou? Bod ze Španělska a po dvou kolech Slavia 4 body, Sevilla 2. Pro psychiku obou mužstev možná důležitý moment.
No nic, pojďme k té mozaice. Když jsem se dozvěděl o výměně trenérů Hřebíka za Straku ve Spartě, jen jsem pokýval hlavou nahoru dolu. Vzpomínka na první působení tohoto „teoretika“ na Spartě ve mně vzbudila naději, že Sparta půjde v té době zase tím správným směrem. Všechno však bylo špatně od samého začátku. Nevraživost fanoušků nebrala konců a každá chyba byla ihned jiskrou zapalující oheň odporu. Po jisté době se Hřebík musel odporoučet.
V životě jsem neviděl poníženějšího trenéra. Za každou cenu se ve veřejných vyjádřeních snažil držet ochrannou ruku nad hráči, nikdy žádná kritika jedinců. Jeho pozice to však ani nedovolovala. Nevím, co by se stalo, kdyby veřejně kritizoval někoho z miláčků publika. Jeho několik posledních vystoupení, kdy se jeho hlas spíše chvěl a slova docházela, mi říkala, že až sem to zajít nemělo a měl odstoupit dříve, sám. Ale nechtěl utíkat, chtěl udělat změnu, která však byla natolik radikální, že to sparťanské hráčské jádro nedovolilo.
Máte pravdu, když namítnete, že do toho nevidím a nemám právo spekulovat. Mohu však střádat střípky mozaiky a číst mezi řádky. Jedním z těchto momentů byl rozhovor s Poborským, který po jedné z krizí řekl, že se s trenérem nemohl setkat, protože neví, kde je. Hřebík tou dobou byl na pozorování jednoho ze soupeřů Sparty v poháru. Jako kapitán toto musel vědět a olej do ohně z jeho úst byl velmi nefér. Hráčský odpor podporovaný náladami v hledišti nemohl mít jiný výsledek než konec trenéra. Od té doby Spartu trénuje druhý „sparťanský“ trenér. Celkem úspěšně. Titul se vrátil na Letnou, do Ligy mistrů přes Arsenal nemohla Sparta projít ani v lepší pohodě. Co však zůstává na jazyku, je podivná pachuť ze hry a chování hráčů. Z ufňukané Slavie se stává sebevědomí klub, alespoň k tomu má dobře nakročeno. Trenér Jarolím má vše pod kontrolou. Hráči jsou v euforii, daří se a sympatie z nich vyzařuje. Je otázka, co by se stalo, kdyby začali prohrávat a jejich hra upadla do průměru. Ale to je kdyby. Sparta prožívá frustraci.
Pokud budou hráči přemýšlet způsobem, že
- titul v Liberci je potupa (Řepka po prohraném utkání s Libercem)
- ať si Slavia zkusí LM jednou za 50 let (opět Řepka)
pak v nich nemůže být pokora, ale nezdravé sebevědomí a pýcha. Pak každý neúspěch v hráčích vzbuzuje otázky proč my, nejlepší, jsme prohráli. No jasně rozhodčí a defenzivní hra soupeře. I kdyby to byla pravda, tým jako Sparta by ve shodě s tím, jak o sobě hráči přemýšleli, měli každého soupeře roznést na kopačkách.
Prý se mluví o tom, že na Spartě vládnou hráči. Nevím, fakt je, že hráči jsou příliš nadutí. A mě to mrzí. Chtěl bych, aby Sparta byla silná a v tandemu se Slavií a dalšími kluby dělala ČR dobré jméno i na klubové pohárové scéně.
Je trochu jiná doba. Týmy směřující na Letnou neprohrávají v hlavách již 0:1, jak to bylo dřív. A s tím se Sparta srovná jedině tak, že bude pokorná. Slyšíme to pořád. Vaniak je rád, že jsou Rumuni příliš sebevědomí, reprezentanti jsou rádi, že Irové jsou příliš sebevědomí. Slováci byli na jaře také hodně sebevědomí. A jak všichni dopadli? Neměli by tedy i Sparťané odložit silná slova a gesta a přesvědčovat nás o své síle především vlastní hrou a góly?
