Tak jako trápení z nešťastné lásky zahojí čas, tak jako žal z úmrtí blízkého tlumí čas, tak také pro poznání Paroubka pomáhá čas. Stačí jen zpovzdálí sledovat slova a činy a nechat je projít hlavou. Bez dlouhého přemýšlení. Zas a znova. Pud sebezáchovy ve Vás najednou probudí touhu bránit se, nenechat se zblbnout.
Když komunisté odešli od moci a předali vládu „nové elitě“, bylo mi 14 let. Byl jsem v té době pionýrem a končil základní školu. Dalších několik let jsem si začal pokládat otázku, kým bych asi byl, kdyby se nic nestalo? Vzorným svazákem a jednou jedním z šedých komunistů vysedávajících na schůzích či vyčůraným kariéristou stoupajícím ve stranické hierarchii? Nebo snad poslušným služebníčkem hrdým na svou červenou legitimaci?
Nejsou však žádná kdyby. Je třeba žít přítomností, rozhodovat se svobodně a k volební urně předstoupit s pocitem, že moje volba byla uvážená a že jsem nenaletěl planým slibům. I v sobě jsem musel hledat. Jakou stranu, jaká je ta správná myšlenka a vize pro tuto zemi. Mám pocit, že ji nikdo nenabízí. Neměl bych problém volit sociální demokracii, kdybych věděl, že je to moderní strana a nebude se špinit komunistama. Bohužel. Neměl bych problém volit občanské demokraty, kdybych cítil, že mají jasnou představu a používají k tomu zdravý rozum. Ano. To je to správné slovo - rozum. Jsem pomalu znechucený dělením na pravé a levé. Chybí mi myšlení rozumné.
Dočkám se někdy vlády, která provede taková opatření a předloží takové zákony, že soudy budou pracovat rychleji, že dálnice se nebudou stavět nejdráže v Evropě, že ministerstva zracionalizují svoji práci, že státní zakázky budou průhledné? Je mi celkem jedno, jestli to bude Pepa nebo Venca. Ukažte mi na osobnost, které bych mohl věřit. Možná takové jsou, ale jsou schovaní za pláštěm stranické poslušnosti.
Bojím se, že naše „sametová revoluce“ z poslušného stáda ovcí udělala chaotický spolek jednotlivců, kteří neví, co je to svoboda, odpovědnost a rozhodnost. Proto přešlapujeme na místě díky volebním patům. Neumíme vsadit na žádnou kartu, neriskujeme. Přeci, buď to vyjde nebo si nabiju nos a pro příště budu chytřejší.
Na internetových stránkách pana Miroslava Macka jsem kdysi četl a zapsal si následující text z roku 1787 od Alexandra Tylera, skotského profesora historie na Universitě of Edinburgh:
"Průměrná doba trvání největších civilizací lidstva od počátků historie je kolem dvou set let. Během těch dvou set let národy vždy procházejí následujícími obdobími:
1. od nesvobody k víře
2. od víry k odvaze
3. od odvahy ke svobodě
4. od svobody k blahobytu
5. od blahobytu k uspokojení
6. od uspokojení k apatii
7. od apatie k závislosti
8. od závislosti k nesvobodě
Mám neblahý pocit, že první 3 body jsme od roku 1989 prošli tak nějak povrchně. Před tímto rokem víra snad ani moc nebyla, lidé spíše doufali. Pak to přišlo. Mnoho lidí sebralo odvahu a nechalo se zmlátit, ale odvaha k pořádnému vyúčtování nebyla. Získali jsme svobodu skoro bez boje. Nezlobte se na mne ti, kteří stáli v čele toho všeho, ale jako celek jsme selhali. Podle toho vypadá ta naše svoboda. Kauza Hučín je pro mně jasným důkazem. Zase jsme tupým stádem, které sice může cestovat, může říkat své názory, ale nedej bože, abys píchnul do vosího hnízda. Se zlou se potážeš. A tak máme pocit, že jsme v pohodě. Zvykli jsme si na brebendy, máme pocit, že už nás nic nemůže zaskočit a tak demonstrujeme za své jistoty. Najednou jsme u bodu 5. Za 17 let se až nebezpečně blížíme apatii. Závislosti jsme se možná nikdy nezbavili.
Nechci domýšlet, co nás čeká, ale jedno vím jistě. Sice nemůžu najít autoritu, které bych dal s potěšením svůj hlas, ale vím, proti komu musím bojovat. Proti blížící se nesvobodě. Čas, o kterém jsem psal na začátku mi pomáhá odhalovat jedno z největším nebezpečí, které se zde rýsuje. Je jím pan Paroubek. Nechte na sebe někdy jen působit jeho výraz tváře, jeho obličej, když je naštvaný. Možná na Vás něco dýchne. Nechci, aby mi takový člověk vládl. Na otázku, zda by se politické strany neměli postupně sbližovat a hledat kompromisy kvůli našemu předsednictví EU, odpověděl: „My samozřejmě předložíme naši představu a pokud na ni ostatní přistoupí …“, pak jsme našli kompromis.
Sbírejme odvahu každodenně, bojujme proti malým špatnostem. Jen tak můžeme pěstovat naši svobodu. Nenechme se zmást tím, že se máme dobře. Nespokojujme se s tím, že máme klid a nemáme hlad a můžeme cestovat. Chtějme víc, žádejme pořádek ve veřejných věcech. Jestli jsou body 1 až 8 pravidlem, nechci, aby se kolečko uzavřelo tak brzy. Nechci se bát, že z mých dětí jednou budou služebníčci s legitimací.
