Po volbách zelení nechtěli žádného místopředsedu
Sněmovny. Se šesti poslanci byli dostatečně soudní, aby si uvědomili, že se 3
procenty poslanců nemohou mít 17% zastoupení v čele Sněmovny (při počtu 6
postů včetně předsedy). Dnes již nejsou žádnými nováčky, v koalici se
bojuje o každý poplatek, miliardu a tedy i rozhodovací právo. A tak zákonitě
přichází chuť po dalším korýtku. Co na tom, že předseda Sněmovny bude mít 6
(slovy šest) místopředsedů! Je třeba ukojit hlad hladového. Ten je pak
spokojenější a povolnější. Takže nic jiného než obchod to není. Rozum zůstává
stát. V příštích volbách by mohla uspět ještě nějaká další strana. Budeme
pak mít tři maličké straničky a z nich každá bude chtít svého
místopředsedu. Pak tu bude KSČM s jedním zástupcem a nakonec dvě největší
strany, které se nespokojí s jediným, protože mají ambice na třetinovou
podporu voličů. Tedy každá po dvou zástupcích, z nichž jeden bude
předseda. Počítal někdo se mnou? Osm lidí. Ještě se diví, že jsou k smíchu?
Se železnou pravidelností se objevují v novinách komentáře a zamyšlení nad poslaneckými náhradami. Například náhrada za dopravu. Nebudu unavovat čtenáře opakováním jejich výše, jen uvedu několik slov jednoho ze zákonodárců. Jan Bürgermeister je typickým poslaneckým kašparem, který zasluhuje pouze pohrdáním, úcty v žádném případě. „Já se s tímto systémem neztotožňuji. Ale jen proto, že se mi nelíbí, ho nebudu záškodnicky bořit.“ Alibismus. Jako radní se zasazoval za zrušení bezplatné MHD pro poslance. Jako poslanec této výhody využívá se slovy: „Po Praze jezdím hlavně MHD, ale lístky si nekupuji. Jako konzervativec dodržuji zákony, i když s nimi mnohdy nesouhlasím." Výmluva, kterých se dočkáváme snad od každého poslance. Skoro bych neřekl výmluva, ale drzost. Copak zákon ukládá povinnost poslanci jezdit zadarmo. Ne, zákon pouze umožňuje a pokud jako radní byl názoru, že poslanci mají platit jízdné, pak si jako týž Jan Bürgermeister má koupit časový kupón jako první. Jednak z důvodu cti a za druhé, aby šel příkladem a mohl svůj názor lépe prosazovat.
Čas od času vyslechnu na Rádiu Česko rozhovor tu s podnikatelem, tu s akademikem, tu s někým jiným váženým. A je zajímavé, že mezi poslední otázky redaktorů patří dotaz na jejich možnost vstupu do politiky jako osobností, kteří v podnikání nebo na akademické půdě něco dokázali a jsou váženými ve svém oboru i mimo něj. V tu chvíli mě napadne, že tito lidé v politice chybí. Jejich odpověď je často nemastná neslaná, ale říká vše. Jejich slova jakoby neříkali nic, ale je pod nimi možné vytušit, že mezi takové by raději ani nešli. Je to škoda, protože například nejmenovaný úspěšný podnikatel, který si na výrobky vlastní firmy vystojí frontu v podnikové prodejně, by si určitě, zákon nezákon, hradil jízdné z vlastní kapsy. Ti současní poslanci drží, názor nenázor, basu.
Poslanec Jan Vidím bude pro změnu systému náhrad, pokud někdo přijde s bezvadným návrhem. A to je právě ten háček. Když se má přijmout tento zákon (čti omezení náhrad), musí být bezvadný neboli bezchybný. Ano, kdykoliv vznikl nějaký návrh, neprošel. Proč? Protože se vždy někomu nelíbil a nebyl bezvadný. Byl příliš populistický, nebyl dotažený, atd. Znamená to, že nemůže projít nikdy. Ale co obyčejný zákon? Ten projde a už při hlasování o něm se ví, že obsahuje řadu chyb a nedostatků. A pamatujete si na bleskové zvýšení platů pro poslance samotnými poslanci? Rychlost schválení byla až obdivuhodná. Zde se na bezvadný návrh čekat nemuselo. Ono by to totiž mohlo trvat měsíc, spíše dva, možná tři a kdyby čtyři, to už by bylo v peněžence znát.
Možná je tento text a předchozí věta mírně nekorektní, ale trvám na tom, že je v podstatě pravdivý. Nechuť narovnat křivé je až zarážející. Podobné texty a pohrdání nad našimi zástupci zákonodárné moci se budou objevovat i nadále. Asi tak dlouho, až morálka obyčejných lidí dosáhne stupně, kdy arogance moci bude v ostrém kontrastu s ní. Do té doby se nemohou divit, že jim lidé často nemohou přijít na jméno. Cesta k zasloužení si úcty je dlouhá a lze ji ujít pouze jednotlivými kroky, které budou mít váhu. Jde-li o zvýšení vlastních platů, je dohoda mezi stranami jednoduchá. Jde-li o změnu systému náhrad, nemohou se mezi sebou dohodnout na bezvadném návrhu. Tato nedohoda je však paradoxně v jejich zájmu a tak se vzájemně obviňují či kryjí (?), že ti jiní (imaginární) jejich názor nesdílí. A stále se diví, že jsou nám pro smích. Možná se nediví, pouze jim jen hroší silná hroší kůže.
