Fit for 55? Více nástrah a otazníků než reálné uplatnění

Ekologický balíček ukazuje zejména dvě věci: Ambiciózní plán vedení EU na straně jedné a neschopnost sdělit reálné kroky, které nezpůsobí sociální a ekonomickou katastrofu v souvislosti s jeho uvedením do praxe na straně druhé..

Do roku 2050 klimaticky neutrální

V podstatě jde o to, aby byla do roku 2050 nulové bilance emisí skleníkových plynů. To znamená, že EU a její průmysl, doprava, zemědělství a další sektory budou nadále vypouštět emise skleníkových plynů, ale ty by po odečtení jejich pohlcení (lesy, půda, technologie ukládání uhlíku atd.) měly mít nulovou nebo zápornou bilanci. V druhé řadě, jedná se o společný cíl pro všechny státy EU. Tzn. že některé země EU na tom budou lépe a budou mít zápornou bilanci emisí (protože jsou již dnes dál než my) a jiné budou mít bilanci emisí stále kladnou (budou vypouštět více než pohlcují). Dohromady by to pak mělo dát onu „nulu“. Každý stát tak půjde trošku jinou cestou. Já osobně si nejsem jistá, jestli tento cíl lze kompletně naplnit, nicméně určitě je reálné přiblížit se mu na dohled. Otázkou je pouze, za jakou cenu a zdali i dopady na občany budou kladné. O tom mám své pochyby.

Nejvíce sporné návrhy v rámci balíčku Fit for 55

Tím nejvíce sporným je bezesporu změna nařízení, kterým se stanoví emisní normy CO2 pro osobní automobily a dodávky. Já byla stínovou zpravodajkou k poslední změně tohoto nařízení a už tehdy bylo jasné, že se díky neustále zvyšujícím emisním limitům dostávají automobilky na hranu (řekla bych možná již za hranu) svých fyzikálních možností. Tlak na automobilový sektor je obrovský. Nově teď přišla Komise s návrhem zákazu prodejem aut se spalovacími motory po roce 2035. Všem je jasné, že auta se spalovacím motorem jednou skončí. Koneckonců i evropští výrobci automobilů to vědí, proto masivně investují do rozvoje elektromobily, bohužel nezkoušejí alternativní cesty, jako jsou vodíkové palivové články nebo syntetická paliva. Japonské automobilky daleko více sázejí na vodíkové palivové články a to Evropě bohužel nevidíme.. Nicméně rok 2035 pro konec prodeje se zdá příliš brzo. V současnosti navíc není jasné, jak na nápor elektromobilů bude reagovat energetická soustava a o kolik se zvýší produkce CO2 z elektráren. Neznáme úhrnné emise CO2 za celý životní cyklus elektromobilu. Tedy ty, které jsou vyprodukované během jeho výroby (vč. baterií), používání a následné likvidace. ČR na rozdíl od jiných států navíc vůbec neví, kde vezme takové množství energie pro elektromobilitu. S tím souvisí, že v ČR ani netušíme o kolik zvýšená poptávka po el. energii vyžene její ceny nahoru a jaké toto bude mít sociální dopady na občany.

Málo se ví, že v návrhu směrnice o energetické účinnosti jsou ustanovení, která mohou likvidovat přechod našeho teplárenství na zemní plyn. To by mohlo znamenat další negativní dopady na naše občany.

Kde na to občan vezme? 

Nikde na světe není uspokojivě vyřešeno, jak v dlouhodobém horizontu nakládat s obrovským množstvím baterií – tedy s velmi nebezpečným odpadem. Chybí nabíjecí infrastruktura a není vyřešená otázka nabíjení u bytových domů (panelová a jiná sídliště atd.). Dosud vůbec nevíme, kolik to bude občana stát. Nejen nákup elektromobilu, ale celý přechod na elektromobilitu (zejména v nákladní dopravě nebude vůbec jednoduchý), se s velkou pravděpodobností promítne do koncových cen produktů a služeb. V neposlední řadě, elektromobily jsou pro běžného spotřebitele pořád extrémně drahé. Čili se jedná vlastně do velké míry o sociální problém. Automobilky se netají tím, že se jim nevyplatí vyrábět levné elektromobily, ale pouze drahá auta. Naprosto reálně hrozí, že auta budou jen pro bohaté. To opravdu chceme? Ze všech těchto důvodů považuji tento návrh za uspěchaný, tudíž špatný. Určitě se bavme o konci spalovacích motorů, ale racionálně, až se vyřeší všechny technické problémy těchto technologií.

Fit for 55 má i svá pozitiva

Nejlepším návrhem z mého pohledu je určitě zavedení mechanismu „uhlíkového vyrovnání na hranicích“ (tzv. Carbonborder adjustment mechanism). To je určitě něco, po čem evropský průmysl volá dekády a co má obrovský pomoci konkurenceschopnosti i zlepšení sociálních podmínek pracovníků podniků. Evropský průmysl totiž často nemá problémy vyhovět emisním požadavkům EU, ale spíš má problém se svojí konkurencí ze třetích zemí, která tyto limity plnit nemusí. Návrh by měl toto srovnat a donutit výrobce ve třetích zemích, aby v případě, že zde chtějí prodávat, limity také plnili. Pokud se to uchopí správně, bude se jednat o průlom. Jenže je hazard automatické snižování povolenek zdarma pro energeticky náročná odvětví bez znalosti, jak budou fungovat tato cla na hranicích.  

A kolik to bude stát? 

Chybějící posouzení přesných dopadů na jednotlivé sektory je největší slabinou celého balíčku. Přesné náklady dnes tak neví nikdo. Samozřejmě existují různé dílčí (sektorové, nebo národní) studie, ale celkový obrázek nemáme. Evropská komise má nějaké odhady, ale z mého pohledu se spíš jedná o věštění z křišťálové koule. Při posledním balíčku reforem byly známé a široce diskutované analýzy. Tentokrát Evropská rada dala jen cíl, ať si s tím Evropská komise poradí, jak umí. No a Evropská komise si s tím příliš nelámala hlavu a vypustila do světa návrhy, které nemají dostatečné podklady o dopadech. ČR jako jedna z nejvíc průmyslových zemí v EU bude pod obrovským tlakem, to je vcelku jasné. To, že na tento přechod v ČR v současnosti nemáme peníze je také jasné.