Amnestie, kterou vyhlásil dnes již bývalý prezident V. Klaus vyvolala na české poměry nebývale ostrou reakci. Kromě happeningů a petice se skupina senátorů rozhoupala k podání ústavní žaloby, která viní Klause z velezrady – jediného zločinu, ze kterého je možné dle českého právního řádu prezidenta obžalovat. Jak soudní proces dopadne, je těžké předvídat, nicméně stojí za to se zamyslet nad tím, jestli by Klaus měl být jediným obžalovaným.
Alegorie P. Nečase za mřižemi, protestní kemp Occupy, Klárov.M. Komm
Klausovu petici totiž kontrasignoval Petr Nečas, navíc bez konzultace s dalšími členy vlády. Za amnestii tímto de facto převzal osobní zodpovědnost. Pokud amnestie v případě Klause vedla k žalobě, měl by tedy zákonitě být obžalován i Nečas. Protože premiér v našem právním řádu nepožívá takových privilegií jako prezident, může být po zbavení imunity obžalován stejně jako jakýkoliv jiný občan. Vzhledem k charakteru škod, které amnestie napáchala (a ještě napáchá), se nabízí obvinění z vlastizrady, konkrétně dle paragrafu 92 o rozvracení republiky (úmysl rozvrátit ústavní zřízení). Na rozdíl od Klause je ale šance, že se Petr Nečas za kontrasignaci amnestie dostane před soud, zcela minimální. Imunity by ho musela zbavit poslanecká sněmovna, kde má stále většinu vládní slepenec.
Případ amnestie nabádá k daleko obecnější úvaze o trestní odpovědnosti politiků za kroky, které provedou ve výkonu svého mandátu. V principu je politik za své činy souzen voliči, kteří ho v příštím období mohou potrestat nezvolením. Otázka je, jestli je takové potrestání dostatečné. Vývoj v ČR ukazuje, že politici si z takové hrozby velké starosti nedělají, během své kariéry si budují “vazby”, které jim umožní přežít na nevolených pozicích (případ Ivana Langera), nebo z politiky přejdou do přítmí dozorčích rad (případ “rebelů” z ODS). V praxi se navíc ukazuje, že z politika, který ví, že již příště zvolen nebude (VV, LIDEM, V. Klaus) se stává neřízená střela, která se nezodpovídá vůbec nikomu. Takový politik se bude snažit vyždímat ze svého mandátu maximum výhod bez ohledu na voliče, navíc krytý imunitou.
Jak se zbavit takovýchto neřízených střel? Některé státy (USA, Kanada, Švýcarsko) znají institut “recall election”, tedy odvolací plebiscit, ať už na úrovni guvernátora, starosty nebo člena městské rady. V roce 2011 proběhlo v USA minimálně 150 odvolacích voleb, z čehož polovina skutečně vedla k odvolání zastupitelů. Pokud by tento mechanismus fungoval v ČR, je poměrně jisté, že pánové Rath, Pekárek a možná i řada dalších by byli svých funkcí zbaveni. Obtížně by ale řešil problém se stranou VV, která se ukázala jako prohnilá celá, takže nahrazovat tam jednoho poslance jiným nemá velký smysl. A už vůbec by recall neřešil problém s amnestií, kterou V. Klaus vyhlásil několik málo měsíců před koncem svého mandátu.
V tomto případě je zřejmě jedinou možností trestní stíhání. Je zapotřebí ale jasně rozlišit, co by mělo být stíhatelné a co ne. Je asi nelogické, aby byl Nečas a Kalousek stíhání za to, jaké škody české ekonomice způsobili svojí politikou škrtů, když tuto politiku avizovali ve svém předvolebním programu, na základě něhož byli zvoleni. V tomto případě je odpovědnost na voličích, kteří takto vytrestali sami sebe (a pravda i všechny ostatní občany ČR). Jiný případ ale je, když politik nesplní to, za co byl zvolen a tím způsobí významnou škodu, případně udělá něco, co před volbami neslíbil. V kontextu našeho státu se nabízí například boj s korupcí, který byl jednou z vládních priorit a přitom se stále nekoná, i když kvůli tomu v ČR vznikají ohromné škody na předražených státních zakázkách atd. Další množina činů, na které by se patrně měla vztahovat trestní odpovědnost jsou škody způsobené diletantismem – např. neschopností čerpat evropské dotace, zvlášť ve stavu, kdy některé projekty EU odmítne zaplatit.
Zavedení trestní odpovědnosti politiků se může zdát jako hudba budoucnosti, která se nikdy nestane realitou. Nicméně koordinovaný tlak na volené zástupce by v principu mohl vést až k takovým opatřením. O tom, jestli takový postup může být v českých poměrech účinný se budeme moci přesvědčit již brzy – iniciativa rekonstrukce státu míří přesně tímto směrem. Doufejme že vydrží a dotáhne propagovaných 9 zákonů až do konce.
