Zastav se a stav se

Rok od roka je mé bilancování uplynulého času škrobenější a odměřenější. Ne, že by nebylo, co hodnotit, ale nějak se mi nechce vracet a připomínat si chyby, kopance i úspěchy. Bez komentáře zůstává zdravotní stav, i když, proč si to nepřiznat, neměnný je pořád lepší než zhoršený. Ale dnes udělám výjimku a pokusím se lehce shrnout uplynulý rok.

Co se nepovedlo:

Je to celá řada proher, od nepotřebných dialogů s lékařem po dekubity, způsobené faktem nepohyblivosti. Bolest duševní je ale daleko horší. V únoru mi odešla maminka. Člověk, který mi obětoval své zdraví a péči v dobách, kdy tělo i mysl nechtěly žít. Jsem tady díky její lásce. Smířila jsem se s jejím odchodem, ale pochybnosti zůstávají. Nevzala jsem jí té síly moc? Bolest otupěla, jen teď, ve dnech nadcházejícího vánočního shonu, mi chybí její přítomnost, dotek, laskavost, moudrost i úsměv nějak víc, schází i ta vůně mamnčina cukroví a zůstává nostalgická vzpomínka na chuť vynikajících bramborových placek, potřených máslem. Nedá se a nemůže zapomenout.

Co se mi povedlo:

Stránka je příliš krátká na výčet všech pozitiv a zážitků, splněných snů i přání. Tím největším byl zcela určitě koncert Karla Gotta, mé duševní opory v nemoci, nezpochybnitelné hvězdy na hudební nebi. Prožitek neskutečný, osobní setkání nezapomenutelné. Nečekaným zážitkem byl muzikál s Lucií Bílou v divadle Ta Fantastika a projížďka na vozíku kouskem matičky Prahy a konečně můj křest a vydání knížky Svlečená do naha. Poznání úžasných přátel, kteří jsou nejen virtuální, ale dokáží podat pomocnou ruku, přijet, pohladit a obejmout. My, někteří ležáci, se tak trochu upínáme ke snům, jak jinak bychom se mohli těšit z každého rána. Má fantazie je bezbřehá (což mám potvrzeno i samotnou psycholožkou, jenž mi schvalovala elektrický vozík) a seznam přání se rozrůstá úměrně s přibývajícími léty. Maluji si budoucnost růžovou beze stínů, které jistě a zákonitě přijdou. Vidím věci hezčí než ve skutečnosti jsou a s tím se žije daleko lépe než s katastrofickým scénářem. Zhruba před rokem jsem napsala malé pojednání, jakýsi životní zlomek toho, co by mohlo potkat každého z nás.

Dovolím si ho připomenout:

____

Bílý nemocniční pokoj, okno se zataženými žaluziemi a odkapávající kohoutek v umyvadle. Starý muž ležel nehybně, oči upřené do stropu. Vzpomínky mu zaplňovaly dobu čekání na návštěvu. Jak to všechno uteklo. Už jeho zrození bylo provázeno spěchem, jak mu vyprávěla maminka. "Choďte, maminko, když si pospíšíme, stihnem to do konce šichty".

A čas se rozletěl jak splašený.

Rána, kdy ho rodiče probouzeli do školky, později do školy.

"Pospěš si nebo nestihnem autobus! Pospěš si, obuj ty boty! Pospěš si, musím do práce!"

Život se řítil jak rychlík krajinou a na nic nezbýval čas. Dospělost ho zaskočila. Rychlá ženitba a narození prvního dítěte. Samozřejmě, museli se brát. Náhoda si nevybírá. Roky práce, plnění úkolů, rozkazů, požadavků. Proč se jen tenkrát nevzbouřil? I ta láska zmizela za poklusu, nějak si přestali povídat i naslouchat. Starý muž si otřel oči a bezděky pohlédl ke dveřím. Ještě je čas, teď má fůru času. A myšlenky se zase vrátily do minulosti.

Smrt jeho prvorozeného. Nikdy si neodpustil, že se mu tak málo věnoval. Nemohl, práce ho pohltila a večer už byl přece tak unavený. Nikdy se nedozvěděl, co se tenkrát stalo. Auto našli pod srázem, syn zemřel na místě. Prý jel rychle, příliš rychle.

Kam tak pospíchal?

Slza mu tekla po tváři. Potřásl hlavou. Na chodbě se ozývaly kroky návštěv. K čemu to je? Stejně tu budou stát s nucenými úsměvy a přesvědčováním, že to bude dobrý. Kradmé pohledy na hodinky a ujišťování, že přijdou zas. Nemoc ho donutila konečně zastavit. Zpomalit ten zběsilý běh životem. Začnu jinak, přesvědčoval sám sebe. Kdy naposled se jen tak prošel lesem? Hrdlo se mu sevřelo a srdce rozbušilo. Už je to tu zase. Ve spáncích cítil tep a ruce se roztřásly. Dostal strach. Lapal po dechu a zoufale se snažil dosáhnout na tlačítko, které přivolá sestru.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila jeho rodina.

Obklopili postel a dívali se na něj. Nikdo se nepohnul.

Držel křečovitě deku. Copak musí umřít? A v očích svých blízkých četl slova, která ho provázela celý život.

"Pospěš si!"

_____

Teď by bylo na místě ponaučení.

Pozastavte ten bláznivý běh životem.

Naučte se dívat kolem sebe. a naslouchat druhým.

Ve spěchu nezahlédnete právě rozvijející se poupě růže, vypadlý zub prvňáčka, šedivý vlas rodičů, uteče vám první láska vašich dětí nebo manželova věrnost. Má vzpomínka na dětství se nevztahuje k drahé panence na hraní, ale k večerům, nazvaným černou hodinkou, kdy mi maminka vyprávěla o svém vlastním dětství. Umění naslouchat je darem a my na druhé tak nějak zapomínáme. Přiznám se, že na Vánoce nebudu strojit stromeček, cukroví koupím v obchodu a rodině jsem zákázala kupovat cetky do vitríny. Stejně tak jsem odmítla pozvání k štědrovečerní hostině. Oni mají už své zázemí mají, i já jsem se kdysi osamostatnila.

Jsem tady v životě a to je to nejcennější.

Vánoční pohoda je obsažena v úsměvech mých vnoučat a stromek by mi stejně strhli čtyřnozí kočičí přátelé. Nic nenahradí lidské objetí a vy, co zůstanete v den sváteční stejně sami jako já, pusťte si hudbu, spočítejte rozsvícené stromky za okny protějšího domu a věřte mi, já budu s vámi. Každý večer si vymýšlím a představuji příběhy lidí, kterým se oči odráží pouze v malém zrcátku, uloženém ve stolku. Vím, jak jim je, znám tajemství osamocených večerů a ploužících se stínů probdělých nocí. Tuším, co se komu honí hlavou. Život je jedinečný, nenahraditelný a překvapující. Po zimě přijde teplý jarní den, zem se probudí spolu s nadějí dalších šťastných dnů. Nebilancujte, sněte s otevřenýma očima dokořán, plánujte budoucí dny. A nezapomínejte na to, že koloběh úsměvů funguje beze zbytku.

Šťastné, veselé a pomalé Vánoce! Mějte se.. hezky :-)

...

Koláč z tvarohu

na rohu ulice

nabídls mi

Ruce okoralé věkem

i hebké jak kočičí tlapka

Mapka pocitů ve tváři

Brouzdám jimi

Rýmy

hledám

Nedám nic na rodné listy

s tisíciletím z minulosti

Na rohu ulice

s koláčem v ruce

a

předem vymyšleným dějem

Spějem k cíli

nebo se teprve cesta tvoří?

I v tichu

se lidské oči

dohovoří