Střípky vzpomínek - Maminka

Věčná optimistka, posedlá chytáním úsměvů a pozitiv z druhých, pololežící na posteli přemítá o životě. Pro někoho dovolená, pro jiného prázdniny, a co ten zbytek? Peklo na zemi, stereotyp a zažité úkony. Proboha, za čím se tak pachtíme?Pro peníze, pro budoucnost?

Dnes ráno cvakla klika u mého pokoje a na židli se sesula moje maminka. Třásla se jak lístek osiky, dýchala krátkými nádechy i výdechy a oči měly skelný výraz. Ústa protažená do smutku a náběh pláče.
"Ivko, udělej mi kafe.. snad mi pomůže.. já bych tu už neměla být," zazněla její první slova. Dívala jsem se mlčky na její vrásčitou tvář a v hrdle jsem měla knedlík. To nám to ráno pěkně začíná.. musím zavolat doktorku, pomyslela jsem si a sáhla po telefonu. Hledala jsem slova uklidnění, ale jakoby zdroj vyschnul. Tyhle momenty jsem zažila už tolikrát, že jen ztěží mé rty vyslovily to, co maminka chtěla a potřebovala slyšet.
"Mami, to bude dobrý, zhluboka dýchej a vem si Neurol. Doktorka za chvilku přijde. Vždyť víš, že já tě potřebuju. Malej tě má moc rád... ", pokračovala jsem, jak už tolikrát, ale myslím, že mě neposlouchala. Seděla jak hromádka neštěstí, prsty křečovitě propletené.
"Vidíš, Ivko, ani ten hrnek neudržím," zadívala se na kapku, rozlitou na stole.
"Ale mami, nic se neděje.. pusť si na chvilku kyslík, odpočiň si.. kafe je stejně horký," prosebně jsem se snažila vyloudit aspoň jiskřičku úsměvu. Její pohled ten můj minul a zůstal viset na "ničem". Žádný bod, žádný zájem. Měla jsem pocit, že naslouchá vnitřnímu životu svého těla. Odpočítává tep nemocného srdíčka a zoufale se snaží vrátit zpátky plnohodnotnou kapacitu plic.
"Mami," hlas se mi zachvěl a já zamrkala ve snaze, udržet slzy za víčky. Nesnáší, stejně já, lítost.
"Jdu si lehnout..," oči ožily přítomností a maminky třes se zklidňoval.
Dveře se zavřely a tentokrát jsem se já zadívala na neexistující předmět venku. Panenky se roztekly a slza zvolna stekla po tváři.

Vím, co by si přála.
Vím, jak se bojí a jak si zároveň přeje klidný odchod.
"Maminko moje", zašeptala jsem.
Stáří, spojené s bolestí, bezmocí a pocitem totální opotřebovanosti. Vzpomněla jsem si na její větu: "Ivko, vy už mě nepotřebujete."
V chodbě to zapískalo a rozvrčel se kyslíkový přístroj. Ozval se dusivý kašel a zavrzání postele.
Uhnula jsem očima z nekonečna, otřela si tvář a upila kafe.
Vzala jsem svůj sešit a začala psát dopis.
Pro maminku:
...

Milá maminko,
je spousta vět, které jsem ti ještě neřekla, je spousta vzpomínek, které se mi teď, v mých skoro padesáti letech, vrací. Čas nám hrozně utíká, oběma. Je to už dlouho, kdy ti chodily moje dopisy z Chomutova. Pamatuješ?
Psala jsem i na pytlíky od jehel a škemrala po onkologii o papír. Už tenkrát jsem všechno podstatné házela na papír. Mohla bych ti všechno říct, ale znáš mě. Motám jedno přes druhé. Před tebou jsem pořád malá bázlivá holčička, co se bála čerta pod postelí, když jste s tatínkem odešli na ples. Bylas moje princezna a všechno na tobě zářilo a svítilo. Blýskající se šaty, šperky, které jsem ti tajně okukovala, když jsi byla v práci.
Víš, maminko, já vím, že jsem pořád fantazírovala, ale to nebylo lhaní. Nechtěla jsem někomu ublížit, jen jsem tenkrát žila v jiném, pro tebe nepochopitelném, světě.
Vzpomínáš na mé kradmé kroky k tobě ložnice, když jsem se bála smrti?
Plakala jsem ti v náručí a tys mne hladila a uklidňovala. "Ivetko, co mám říkat já, mně už je čtyřicet," tos mi tenkrát šeptala uprostřed černé noci.
A jak to uteklo? Bože můj, přes třicet let zpátky.

Maminko, drahá maminko, vzpomínám na dny, kdy jsem byla nemocná. Ustlalas mi na gauči v obýváku a dávala studený obklad na čelo. Hladilas mne po zádech a já blouznila z horeček. Měla jsem pocit, že na mě padají peřiny a polštáře. A tys mne starostlivě konejšila.

A co ty naše večery? Vzpomínáš?
Tatínek byl ve večerní škole, já, ty a brácha jsme se uvelebili na křeslech i gauči a povídali si u černé hodinky. Vyprávěla jsi o svém dětství, o tom, že jsi neměla ani jednu hračku, o polích, kde jste museli pracovat. Bylo to tak vzdálené a nepředstavitelné. Teď už vím. Už chápu tvůj trpký a přitom šťastný úsměv.
Maminko moje, kdybys jen věděla, jaké štěstí jsem prožívala já, když jsi mi k Vánocům dala můj první zlatý prstýnek a jak moc jsem obrečela první vánoční svátky bez tebe a táty. Já vím, byla jsem to já, kdo se chtěl mermomocí osamostatnit, já se tak překotně vdala. Byla jsem hloupá.. hloupá i naivní. Za chyby se platí a jen doufám, že narozením mé první dcery, tvé vnučky, to zlé bylo zapomenuto.
Víš, mami, když nám odcházel táta, když jsme spolu stály nad jeho postelí a on už nevnímal tu naši lásku, tenkrát jsem nepochopila ani zlomek tvé bolesti. To přišlo mnohem později, až u mé nemoci. Až když jsem sama pocítila tu beznaděj, že se neuzdravím.
Čím vším jsi musela projít?

Nenacházím dost slov, abych ti poděkovala za ta léta obětování na úkor tvého zdraví. Těch nocí, kdys mne omývala, krmila, dávala pít. Jak ti muselo být, když jsi viděla, jak pomalu odcházím za tátou. A té síly, s jakou jsi mne vyrvala jisté smrti. A já se teď cítím tak bezmocná. Ne svou nemocí, ale tím, že ti nemůžu vrátit onu starostlivost a sílu.

Maminko, ležíš vedle v pokoji a já ti nemohu ani dát pít, stisknout ruku.
Pořád tě potřebuju jako když jsem byla malá. Můj život je s tvým spojen zlatou nitkou lásky, která je sice tenká, ale pevná. Já tě chápu, chápu tvou bezmoc. Procházím tím den co den. Jen jsem věkem silnější. Mám o tebe strach, maminko. Mám strach tu zůstat sama. Neslyšet tvůj tichý hlas. Necítit tvé jemné pohlazení. Bez tebe by tu bylo zoufale prázdno, víš?
Mám tě moc ráda, maminko!
Tvoje Ivka

...

"Pšššt"..

šeptáš mi

a mrkneš ze zvyku

Bez díku pokýveš hlavou

náladu hravou

s odstínem azuru

jen zdvižený koutek připomíná

"Bože, ta špína",

špitneš do ticha a ruka vrásčitá

přejede po stolu

.

Jsme spolu

má milá

kapka krve teprve ukáže se

v malé žilce na zápěstí.

Ty moje štěstí,

myslím si

a krokusy očima hladím.

Jsem tvým mládím.

Mluvíme beze slova

ty praktická

já snová

a čtyřlístek v notýsku nás pojí.

Zármutek se hojí.

Maminko!

Zůstaň tu se mnou,

srdce prosí.

Buď mým deštěm

i kapkou rosy

.

Světlo bez stínu není.

přichází

vysvobození

.

Nechtěj,

abych zapomněla.

Maminko!

Jsem po tobě

celá..

Na památku mé maminky, která mne opustila v únoru tohoto roku a zítra by slavila svůj svátek. Noste ty své na rukou a v srdci, teprve s jejich odchodem člověk zjistí, jak vzácného člověka ztratil.

Až jednou odejdu,
nepřijdu do nebe..
mlčky se posadím na židli u tebe.
 
 
Až jednou odejdu,
teplo ti zanechám..
neboj se, já nikam ještě teď nespěchám.
 
 
Až jednou odejdu,
nech fotku na stole..
je jedno, kde budu, nahoře anebo tam dole.
 
 
Až jednou odejdu,
srdce se rozbuší..
budu tam schoulená, ta těsnost neruší.
 
 
Až jednou odejdu,
nezmizím docela..
zrcátko napoví, co jsem tím říct chtěla.