Razítko na mobilitu

Budiž povzbuzením i návodem veškeré dění kolem získání elektrického vozíku. Mám to v kapse nebo ne?

Navazuji na článek pod názvem : http://kollertova.blog.idnes.cz/c/158790/Jak-jsem-malem-prisla-o-rozum.html

Dnes jsem objevila v diskuzi pod zmiňovaným článkem následující reakci:

"Ale Kollertová co to čtu,

Takže než se rozepíšu, je třeba odpovědět na reakci, která mi vyloudila úsměv na tváři neb svět neznalých se nerozkládá na pár metrech, ale sahá až do města Chomutova, které je ode mne coby kamenem dohodil. Tedy, milý Jiří:

Je mi srdečně jedno, co si myslíte zrovna vy, ale věřte mi, stejně jako pan Hrebenar ani já nevím všechno, tudíž psychologické vyšetření považuji za ponižující a nefér vůči handicapovaným, kteří umí vyjmenovat celou abecedu. Nepředpokládala jsem, že na vozík potřebuji znát počet dělníků, pracujících na výkopu, ani zda je Praha hlavním městem. Otázka, zda jsem něco pokazila, je úsměvná a vám příliš nelichotící. Dá se pokazit vyšetření a jak, proboha? Ne, pane Jiří, podle posledního, již pouze informativního vyšetření opravdu géniem nejsem, ale lžící se do úst trefím. Co se týče léčiv v jakékoli podobě, pobírám ranní Nolpazu (na žaludek), polední Anopyrin (na ředění krve a sem tam Ibalgin, pokud na mne sedně chřipka či angína. Morfin, Tramal i náplasti na bolesti jsem úspěšně odbourala, jak je popsáno v mém článku Odvykačka: http://kollertova.blog.idnes.cz/c/151553/Odvykacka.html.

Další vaše téma je blokace osoby, vážený, zablokoval jste mne vy, ale to je už nepodstatné. Rozhodně bych to udělala taky. Jestli vám připadá můj názor jako útočení, je to vztahovačný problém, já píšu pouze jiný názor než je ten váš. Asi nejsem tak prudce inteligentní jako vy, ale dovolte mi, abych reagovala jako ostatní diskutující. Jsem vám i jim rovna. No a poslední vaše bolest a zájem se týká onoho milionářského konta. Opět opakuji, že já účet ani konto nemám a já si žádnou sbírku nevymyslela. Důkazem mých slov budiž článek paní Lidušky: http://odarcenkova.blog.idnes.cz/c/158113/Zivot-na-odpis.html#t2

Ostatně nevidím jediný důvod, proč vám skládat účty, vy jste mi něco poslal? :-)

..

Tak to máme vyřízeno podstatné a nyní zpět k poslednímu psychologickému vyšetření kvůli elektrickému vozíku.

Jak jsem již psala, první vyšetření proběhlo v nepřítomnosti psycholožky a trvalo hodinku a půl, při druhém jsem již ležela naproti ní a společně jsme tápaly v mém dětství, v mysli, trpělivosti i nedočkavosti v očekávání chvil příštích.

Dnes jsem zvolila jinou taktiku, namalovala jsem si řasy, vzala protiskluzové ponožky i fotoaparát. Ač se to nezdá, každá tahle cesta má své kouzlo a zejména teď na podzim, si užívám povětrného počasí a padajících listů, byť je to jen na okamžik. Tentokrát jsem požádala sanitáře o přesun na křesílku, nikoli na lehátku. Nebylo to příjemné, má záda skuhrala pod nezvyklým úhlem, ale ten pocit byl k nezaplacení. Na středisku mne přendali na obyčejný vozík a má průvodkyně, pečovatelka Monička, mne zavezla až ke dveřím.

Psycholožka mne již očekávala. Měla jsem pocit, že mluvím s někým jiným. Omluvila se za minulé jednání a vysvětlila své důvody, proč se chovala tak neurvale. Podala mi potvrzené papíry a přijala mnou dlužných třicet korun. Dozvěděla jsem se, že mám kousek k hranici nadprůměru a že nemám v lásce matematiku (nelhala). Mám prý nadbytek energie a přemíru fantazie (nelhala). Jsem empatická, inteligentní a jdu hlavou proti zdi (nelhala, jinak bych nepřežila). Mám se trochu krotit, dlouhodobá i krátkodobá paměť je v normálu. V ordinaci jsem byla deset minut. Rozloučily jsme se úsměvem a s přáním hezkého dne.

Zkrátka, jsem normální člověk, který má spoustu chyb (neumím kreslit, fakt, že ne), který se snaží spoléhat sám na sebe, nelitovat se a nenaříkat, že druzí se mají líp. Razítko je na papíře a já už mám před sebou pouze cestu k ortopedovi za účelem sepsání kódů na vozík a zaslání lejster k revizní lékařce. Na ní záleží zda a kdy odešle vyplněné papíry na zdravotní pojišťovnu.

Doufám, že se příští článek bude týkat mé první samoobslužné procházky mezi stromy.

...

Okamžik pouhý, stesky i touhy
ovládly lidi , příbytky domů.
V oparu mlhy zahalí strouhy,
oko nevidí koruny stromů.
Kdo si to zkusí zavázat šátkem
třpytivé oči, osahat zemi.
Bláznivé múzy teď tím vším zmatkem
potichu vkročí i i v tvé zázemí.
Ta marná snaha zázraky vidět,
tak strhni plenu, ty vlastně smíš.
I hvězdná dráha musí se stydět,
poznej svou cenu, co o ní víš?
Tvá krátkozrakost však není věčná,
zaostřuj tedy zrak, no tak to zkus.
Překroč už mlhy most, buď trochu vděčná,
oči jsou nad zázrak, zpívá mé blues.

Foto: I u polikliniky rodí se kouzla :-)