Poprvé venku

Na počátku všeho bylo pár slov, několik vět a souznění dvou lidí. Chvilka, která rozjede dosud nepoznané okamžiky, pocity štěstí v myslích těch, kteří si svá přání šeptali potichu a do peřin. A stačilo tak málo, naslouchat.

Pět let je poměrně dlouhá doba. Přes 1800 dní v pokoji, který rozměry připomínal domeček pro panenky. Po devíti letech s titulem "bezdomovec" to pro mne byla královská komnata a navíc, vrátila jsem se domů, k mamince.

Já dělala společnost jí, ona mně. Ranní pochutnávání si na kávě patří k nejhezčím vzpomínkám na tuto vzácnou ženu. Maminka moje, prožívala se mnou vzlety i pády, rakovinu mou i tatínka a přesto to byla právě ona, kdo mne nutil den co den zvednout hlavu hezky zpříma. Přišly i dny smutné, ztmavlé honícím se listím a tehdy mi jen mlčky pohladila hřbet ruky a podala kapesník. Děkuji, maminko, ńezapomenu.

V momentě, kdy zazvonil zvonek a přišel pán s vozíkem s tím, že si ho jen vyzkouším, byla moje srdeční aktivita celkem normální. Zeť Kája mne vzal do náruče a usadil na vozík. A já věděla, že to je ono, to je to pravé. Seděla jsem na vozíku a měla jsem dojem, že jsem na něm odjakživa.

V tom se za mnou ozvalo: "Tak jedeme ven."
Srdce se mi rozběhlo jak o závod a jen představa, že se mi můj toužebný sen plní, byla k nezaplacení.
Štěstí? Mám ho.
Měla jsem ho v okamžiku, kdy se kolečka roztočila a já ujížděla té dřevěné neosobní posteli. Dveře od pokoje, práh, dveře od bytu. 
Obrovské dojetí mi sevřelo hrdlo a maminka jen řekla: „Nebreč, Ivko.."
"Mami, to já nebrečím, to je.. jen.. je to úžasný, mami." 
Rozhlížela jsem se po trubkách od topení, rovnoběžně kopírovaly strop temné chodby. Kola šustila po linu. Čekaly nás dveře třetí. Zavrzaly a Kája je zády otevřel. Vracely se zpátky a vozík se zasekl o levé kolo.

"Kruci," sykl zeťák a vybalancoval na hlavní chodbu. Denní světlo z okna mne přitahovalo jak magnet. Jeden z mužů přivolal výtah. Vjeli jsme dovnitř a já ani netušila, co zmáčknout. Drcnulo to, bzučivě zahučelo a my vyjížděli do další chodby v přízemí. Uprostřed se šedivě šklebily dopisní schránky, naproti nás čekali poslední troje dveře. Ještě chvilku a sluníčko mi zasvítí do očí. Nejen přes okno a záclonu. Přímo do široce rozevřených očí, aby mi proboha něco neuteklo. Vyjíždíme na chodník.

"Dobrý den.. to je ale dneska krásně, že jo?"
Usmívám se na vyděšené pohledy lidí kolem mne, kteří nechápou, proč se tolik směji a tolik křičím. Musím, emoce jsou neskutečné, nemůžu mlčet. Vítr mi zafoukal do vlasů a mě napadá bláznivá a nepodstatná myšlenka - "Taky jsem si mohla nechat umýt vlasy".

A rozhlížím se kolem, dívám se do nebe, vidím ptáky nad sebou a kritizuji chodník.
Skáče to. Přes obrubníky se nedá jet, budu s tím muset něco udělat. Kruci, vůbec se tu nemyslí na vozíčkáře, jak to mají asi sami zvládnout? Nadávám v duchu i nahlas. Ještě pár protočení kolečky a už šeptem ukazuji směr.

„K těm stromům“, prosím.

Ty syté barvy, až oči bolí. Mhouřím je a nastavuji tvář slunečním paprskům. Kamínky se třpytí, jejich tvary omlel déšť. Dotýkám se kůry. Je drsná na omak a přitom hřeje. Jemně se drobí mezi prsty. Díky, bože, díky. Ne, nejsem věřící, ale komu mám poděkovat za to, že tu teď vnímám všemi smysly to, o čem jsem dosud jen snila. Muži se mnou popojížděli sem a tam a já otáčela hlavu po každém spadlém lístku. Jak ty stromy vyrostly a hele, nová lavička, už je na boku odřená, uprostřed vyrytý mohogram. Oči mi zářily a nebe nad hlavou mi dávalo křídla. Mlčela jsem, těch dojmů bylo tolik. V hrdle jsem měla knedlík a ruce se roztřasly. Jak je venku krásně.

"Tak co, nebolí vás něco?" Jen jsem potřásla hlavou.

"Pojedeme domů," usykla jsem.

Kola se přehoupla přes obrubník a zaskřipala na chodníku. Položila jsem hlavu na opěradlo a sledovala okolí. Parkoviště se rozrostlo, potkávali jsme neznámé sousedy. Tolik času zmizelo jak mávnutím proutku. Kamarádky dcera, která ještě nedávno chodila do školy, veze kočárek. Čiperka babička Nováků chodí o berlích. Jiná sousedka mě ani nepoznala. Malý psík se snažil prokousnout kola od vozíku. Po silnici profrčel autobus. Les se zdál hustší než dřív a dům měl novou fasádu.

Vjeli jsme zpátky do chodby, osmery dveře včetně výtahu, tmavá ponurá chodba. Maminka ve dveřích.

"Mami, tam ti bylo tak krásně..."

A večer, když celý dům ztichl, únava padala na víčka a jen pár světel mi svítilo odrazem do pokoje, jsem věděla jedno, že tenhle pocit štěstí musím předat dál. Mně se sen splnil a zrovna teď, v tuto chvíli si někdo čte mých pár řádků a touží jako kdysi já. Ozvěte se, jsem tady, nenechám vás v tom...

...

Vyjela jsem na procházku,
hledat krásu nebo lásku.
Náhle, snad se nepletu,
první kapka v úpletu.
Projela jsem kolem stromu,
byl už starý, vzhledem k tomu,
že stál křivý, bez listů,
věren tomuto místu.
Potkala jsem pírko ptačí,
kroužilo, což volnost značí,
natáhla jsem vzhůru dlaň,
ulétlo mi v širou pláň.
O kousek dál blízko skruže,
zavoněly mi vstříc růže.
Královnou jsou, řeknu vám,
květy jako drahokam.
Kapky deště zhoustly náhle,
křoví v cestě, zvuky táhlé.
Voda po tváři stéká,
přede mnou šumí řeka.
Do svetru mne vítr halí,
škoda, že už nejsme malí.
Kamínek do louže vlít´,
zkouším kapku uchopit.
A tak zmoklá na rozcestí,
držím v dlaních mokré štěstí,
krásná vlastním úsměvem,
citem, láskou a zpěvem.
Někdy třeba duha značí,
jak málo nám k štěstí stačí.
Není třeba slézat horu,
jen jdi přímo, až k obzoru.
Nech se omýt trochou vody
a dej snění víc svobody.
Pak jde všechno vážně snáz,
vždyť je kolem tolik krás.
Potkala jsem štěstí v dešti,
je kolem nás, v Praze, v Pešti.
Nemohu než složit dík,
příroda je kouzelník.