Po starých koldomských schodech

Koldům, můj milovaný, zatracovaný, unikátní Koldům. Těch let, kdy jsem poznávala každé zakoutí, místa na schovávanou. Tajemnost, láska, pláč, radost i strach ze suterénů.

Koldům - kolektivní dům

Narodila jsem se tu před 47 lety a první tvrdé poznání přišlo velmi záhy. Jako mrně v povijanu jsem byla uložena do jeslí v prvním suterénu, byly mi pouhé tři měsíce. K objasnění tohoto raritního domu je třeba dodat, co všechno se dalo najít v jeho útrobách.

Byty od prvního suterénu, kde byly jesle, prádelna, sušárna a mandl, po 11 pater s verandou. Dvě křídla - nové a staré, podlouhlý střed s restaurací, šatnou, sálem a výčepem. Ve druhém suterénu školka, klubovna, sklep a spižírny. V prvním patře hotel, kadeřník, holič a obchod. Mohli jste týdny běhat jen v bačkorách a všechny služby byly na jednom místě. Zaslechla jsem, že tu byla i krejčová, ale tu já si nepamatuji. Z jednoho křídla do druhého se tak daly pořádat báječné rychlostní závody, i na kolech.

Tedy má první vzpomínka se vztahuje na dobu jesliček a je zvláštní, že se mi před očima promítá chvilka, kdy jsem ležela na balkóně v postýlce, která měla malý slunečník. Podobnou situaci si pamatuji i ze školky s tím rozdílem, že mi tzv. teta přikrývala pokrývkou hlavu, abych po obědě spala. My, děti, jsme se znaly dokonale. Den co den opětovné zaťukání vybraných dveří se stejnou otázkou: "Půjdeš ven?"

Hned vedle Koldomu stávalo dětské hřiště, o kus dál tenisové kurty, které se v zimě proměnily v zamrzlé kluziště. Tam mne učil táta prvním nejistým krůčkům na bruslích a nutno dodat, že nenaučil. Nějak mi zimní sporty nepadly do oka, za to basketbal a gymnastika ano. Na zmiňovaném hřišti byly prolézačky, kolotoče, sestava z kmenů, ráj pro školáky, úložna dětí pro rodiče. Maminčin hlas slyším dodnes: "Ivko, domůůů!" "Mami, ještě chvilku.." Asi to zná každý z nás.

V restauraci se pořádaly plesy. Maminka se vždy vyšňořila jako královna, všechno se na ní třpytilo a zářilo, i malá kabelka vypadala jako diamantové psaníčko. Když o tom nevěděla, tajně jsem si navěsila všechny ty krásné jablonecké tretky a hrála jsem si na princeznu. Tatínek byl nóblesní, oblek, kravata, vlasy uhlazené dozadu, manžetové knoflíčky.

Doma mne hlídal starší bratr a vzhledem k tomu, že jsme měli mezonetový byt, pořádali jsme závody po schodech ve starém dětském pytli do kočárku. Občas jsme rozložili jídelní stůl, místo sitě postavili knihy a hráli pingpong. Těch stížností od sousedky, že se z bytu ozývají tupé rány a dupot. Krásná doba, všechny ty hry jako třeba "Honzo, vstávej", skákání přes gumu, hraní kuliček i čáry, vybíjená, hra na školu, hon na lišku. Každý rok přišel Mikuláš, čerti se honili po chodbách, rachotili řetězy a my s řevem utíkali po schodech hned nahoru či dolů. Pak jsme se všichni sešli v sále a volali onu známou říkanku: "Voláme tě, Mikuláši a ten čert, ať nás nestraší."

Kdo tu nežil, nepochopí. Jistě, pokoj má čtyři metry a sotva se v něm s vozíkem otočím, do vedlejšího pokoje a koupelny se nedostanu vůbec, kuchyňka má sotva dva metry, pokoje stropy moc vysoké, odpady vrací vodu od sousedů a pode dveřmi táhne, ale je to domov. Z původních služeb tu zůstala kadeřnice, hotel, obchod a prádelna. Přibyla služebna policie a rozšířilo se parkoviště. Z hřiště je torzo, na díru po pískovišti kálí psi. Jen koupaliště za novým křídlem plní svou funkci dál a na tenisových kurtech se občas pořádají turnaje.

Koldům je zvláštní dům.

Lidé se míjejí po chodbách a jen starousedlíci prohodí pár slov. Dveře bytů jsou celý den pevně zavřené. Pryč je doba, kdy jste zlehka zaťukali s prosbou o trochu mouky. Pryč je hrabání trávy a natírání laviček, spojené s ohýnkem či závody pro děti. Ale přesto to tu dýchá. Při pohledu do jakéhokoli okna se mi vybaví původní obyvatelé. Děti, kterým stejně jako mně šediví vlasy. Sousedky, které nás držely zkrátka při míčových hrách, již dávno nežijí. Volání maminky k obědu a tatínkovo ruce za zády, když procházel chodbou. Blíží se vánoční dny a já jen doufám, že zase ucítím po chodbách vanilku i vůni řízků.

Neměnila bych, jsem tu doma.

Foto: http://www.sedmicka.cz/chomutov-jirkov-litvinov-most/clanek?id=50944

Schody do patra

Takové schody do patra,

prošlé už lidmi mnohokrát.

Ruka, co ve tmě zašmátrá

a slovíčka: „Já mám tě rád“.

Pohledy z horních poschodí,

stisk rukou jemný, potají

obzor, jenž oku lahodí

první city, co roztají.

Tichý ševel od výtahu,

i polibek tvůj poslední.

Mládí kráčí v jednom tahu

s láskou tak mnoho dalších dní.

Na těch schodech ze soucitu

sedíš uprostřed všech těch stěn.

Pod záplavou všech pocitů

nevědom si náhlých nových změn.

Strojovna si stále přede

ten starodávný menuet.

Jenže stáří náhle vede,

po dnech, po desítkách let.

Přijde den a nohu na schod

najednou vůbec nezvedneš

Výtah ti přijde náhle vhod,

o citech si už jenom čteš.

Pohled závrať vyvolává,

život, smrt i nepohody.

To se prostě někdy stává,

své o tom ví všechny schody.