Pozitivní onkologický nález. Ou, ou, diagnóza bolí tam někde uvnitř, človíček má pocit, že se mu zbořil svět. Není mu platné ujišťování o skvělých lékařských postupech, ani usměvavě rozpačité potřesení rukou.
Vzpomínám na své první setkání s realitou. Tvrdá kancelářská židle, milý lékař, jehož povinností bylo oznámit rozsudek smrti. Ještě dnes, po deseti letech, cítím to napětí před rozhovorem a konečným ortelem.
Pak přišlo prázdno a cesta domů.
Nikdo vás na to nepřipraví, nic v ten konkrétní okamžik nepomůže. Pak přijdou vtíravé otázky. "Umřu? Proč já? Jak to řeknu doma? To přece nejde? Proč mě nikdo neposlouchá? Kdo mi pomůže"
Načasovaná bomba kdesi uvnitř odtikává čas a vy s tím nemůžete nic udělat. Kdo to prožil, zná tyhle stavy a každý se s tím vyrovnává po svém. Já zvolila cestu pravdy. Chtěla jsem vědět, co se ve mne odehrává a kolik mám času. Možná jsem chtěla urovnat materiální záležitosti, ujistit se, že i přes špatné vyhlídky, druzí mne padnout nenechají. Nulová tolerance k smrti. Nepřipouštěla jsem si konec. Ani jednou jsem vnitřně nesouhlasila s nebytím.
Na léčení jsem nastupovala bez jakékoli informace, co se bude dít. Původně avízovaných dvacet ozářek se prodloužilo na pětatřicet, přibyla chemoterapie. Všechno jsem absolvovala jak Alenka v říši divů a nikdo mne nepřipravil na to, co mne čeká. Pro neznalé malý popis. Nejdříve absolvujete CT orgánu, který je zasažen. Poté vám lékař pokládá po různu hliníkové tyčky a maluje fixem na kůži. Po vyměření jdete na první ozářku:
...
Vešla jsem do bíle natřené místnosti. "Běžte si do šatny," řekla usměvavá sestřička. Prošla jsem šatnou, ve které jsem odložila župan. Přede mnou stál jakýsi pult a monitory. Seděl tam můj ošetřující lékař a další dvě sestry. "Jdeme na to.. a nebojte se, nebolí to," řekla ta starší a uvedla mne do další místnosti.
"Vylezte si na lehátko."
Uprostřed stál přístroj na ozařování, jeho robustnost děsila. Sundala jsem pantofle a položila se. Přístroj zabzučel a zvedal se do výšky. Sestra proměřovala a posunovala hned mě, hned kovový kolos.
"Nesmíte se teď hnout, bude to trvat dvakrát dvě minuty. Nic to není a celou dobu vás budeme sledovat," znovu se pousmála a odešla z místnosti. Měla jsem zvláštní pocit. Dlaždice kolem místnosti působily studeně, strop se skládal ze čtvercových desek. Nohy mi začaly cukat a chtělo se mi kašlat. Přesně ty věci, které jsem nesměla. Dýchala jsem povrchně, jen srdce bušilo jak splašené. Něco cvaklo a přístroj tlumeně pípal. Začal mne obíhat jak planety slunce z hodin zeměpisu. Nic jsem necítila. Zvedla jsem oči do výšky a bezděčně počítala čtverce nad hlavou. Třikrát sedm a čtyřikrát šest. Než jsem se nadála, bylo po všem. Mé první ozařování.
...
Ty další už byly víceméně rutinou, jen jsem měla tu smůlu, že má citlivá kůže nevydržela nápor takového množství radiace. Mastičky nestačily a nutno dodat, že právě to extrémni spálení mi možná zachránilo život.
Chemoterapie, strašák všech onkologických pacientů. Každý jí snáší jinak a těch druhů chemoterapie je nepřeberné množství. Tradovalo se, že nejagresívnější je chemoterapie růžové barvy, ovšem potvrdit to nemohu. Měla jsem průzračnou:
...
Onen den přivezla sestřička na oddělení vozík a na něm osm lahví a lahviček. Neměly stejnou velikost. Nasadila je do držáku, hadičku s jehlou mi zavedla do katetru. Na hodinách bylo devět ráno a já jen sledovala kapku za kapkou. Asi po třech lahvích se vzbouřil močový měchýř, jinak se nic nedělo. Tělo přijímalo kapalinu a nijak nereagovalo. U předposlední dávky jsem usnula. Probudilo mne odpojování. Mrkla jsem na hodiny.. 15.00. Vlasy začaly padat do týdne. Nejdřív po chumlech v hřebenu, později po hromádkách na polštáři. Nebylo to pro mne až tak důležité, víc mne zaměstnával úporný průjem. Daň za svinstvo. Druhá chemoterapie byla podstatně horší. Cosi mne po celou dobu nutilo odkašlávat, žaludek stávkoval. Čas vtékání byl stejný.
---
K další chemoterapii nedošlo. Oslabená imunita si vybrala svou daň. Oboustranný zápal plic. O tom, jak člověk psychicky prožívá pobyt na onkologii, zas příště a možná vás překvapí ta síla lidí, nechat si dobrovolně huntovat organismus v představě přežití.
...
Ležíš
a díváš se
do zdi
jak bílou stěnu
skvrny hyzdí.
V očích morfín
se ti blýská
smrt
zlá
pěkně zblízka
dává ti svou dlaň.
Jak padlá laň
se ti život vzdává
víra
co nemá práva.
Cítíš body svého těla
žít
smát se
bys náhle chtěla
Jak sen
ti to připadá
Srdce?
Prosí
i žádá
A pokoj se
v šeru
točí
jen zvedneš své obočí
a utřeš si ruce
Jsi přece v záruce!
Snad se to všechno změní
a jednou
přijde
vysvobození.
