Odvykačka

Popsat odvykání od čehokoli těžké není, ovšem absolvovat to celé bez újmy na zdraví. Dá se to vůbec? A co nás čeká? Jak zareaguje organismus, zvyklý na svou dávku morfinu?

Nejdříve je třeba popsat důvody, které vedly k nasměrování do ordinace Léčby bolesti. Po absolvování léčby (ozařování a chemoterapie) jsem pobyla nějaký ten čas bez příznaků nemoci. Nožky ještě běhaly jak za mlada a psychika stoupala úměrně s počtem dnů, strávených mezi svými. Zhruba po roce mi přestalo chutnat cokoli k jídlu a žaludek odmítal i pití. Něco bylo špatně. Nechtěla jsem si přiznat, že se nemoc vrací. Odmítala jsem mít znovu strach. Mé tělo spustilo sirénu a ukázalo moc nad myslí.

Samozřejmě, skončila jsem v nemocnici a diagnóza mne hodila zpátky lící na podlahu. Spečená střeva následkem ozařování. Nutná operace. Nemusím vykládat, jak jsem propadla beznaději s tím, že pokud mne otevřou, mám to spočítané. Přesvědčoval mne lékař i já sama sebe. Jít do toho nebo zkoušet jak pes u každého jídla?

Nakonec zbývalo jediné řešení a noc před operací jsem napsala jeden z mnoha dopisů. Ostatně ty putovaly již z onkologického oddělení a bylo jedno, zda byly psány na kus papíru nebo sáček od jehel. Ulevilo se mi při pokládání slůvek vedle sebe. Vlastní kuchání dopadlo na jedničku, ani památka po změnách ve tkáních, jen deset centimetrů tenkého střeva mi opustilo útroby. Rekonvalescence proběhla v poklidu a moje obnovené já opustilo po 14 dnech nemocnici. Psal se sedmý červen 2003.

Léto bylo úchvatné, chování kachňat a králíků, koupání, šťastný úsměv. Pohled na lesy už nerozlítostnil, ale pohladil uprostřed hrudi. Po teplých dnech přišel opětovný pád ke dnu. Malý zanedbatelný otvor velikosti špendlíkové hlavičky v tříslech.

Tam, kde byla kůže spálená na troud.

Tam, kde byl prvopočátek problémů.

Bolesti se daly snést, ale psychika klesala směrem dolů. Kůže se trhala víc a víc a já se ocitla, jak jinak, zase v nemocnici. A tentokrát to bylo zlé. Z malé ranky se stal otvor až ke kosti, ze kterého vytékal hnis a voda. Rána se rozbíhala do stehna i do klína. Ležela jsem na oddělení, neschopna pohybu. Bolest mne ochromla a tehdy nastoupil Tramal, lék proti bolesti. Dostávala jsem ho po osmi hodinách a mezitím zatínala malé pěsti v peřinách. Nestačilo to. Nohy se samovolně zkracovaly. Místo rehabilitace jsem dostala ztočený polštář pod kolena. To byl začátek konce. Do 14 dńů jsem nohy už nenarovnala a ty dny na oddělení byly poslední, kdy jsem došlápla na zem. Ke konci mne už vozili na vozíčku. Tramal zůstal, přibyly náplasti na bolesti a morfin v tabletách. Dny po propuštění se zahalily do oparu. Noci probdělé, odpoledne spací. Přestala jsem vnímat realitu. Samovolně jsem zvyšovala dávky, měla jsem pocit, že se bolesti nedá zbavit. V konečné fázi jsem brala třikrát dva Tramaly, náplast se zvýšila z čísla 25 na 100 a morfin pětkrát denně. Vražedné. Zabíjely mne prášky, nikoli nemoc, i když pravda, to, co se dělo s tělem bylo neskutečné. Omlouvala mne neznalost závislosti, nedostatek informací. A touha zapomenout na vlastní rozpad.

Až přišel zlom.

Tu noc předtím jsem plakala lítostí nad sebou. Vzbudil se můj syn a přišel k mé posteli: "Maminko, nebreč, to bude dobrý," šeptnul, pohladil mě po ruce a šel si zase lehnout. A já viděla jeho oči, tak smutné s beznadějí. A rozhodla se.

Přišel nový den, syn odešel do školy a odněkud zazněly zvony, možná to byla jen fantazie, možná meluzína, ale já si vzpomněla na píseň Karla Gotta "Už z hor zní zvon". Vzala jsem prášky do dlaní. Tramal letěl do koše a náplast jsem strhla z ramene. Omyla jsem otevřené rány, vytáhla uhnilé kousky kostí. Bolelo to jako čert, pot se řinul po zádech a střídal se s neovladatelným třesem. Písně Karla Gotta se odrážely od stěn a já zpívala s ním. Se staženým hrdlem, celá se chvějíc. Musím vydržet, musím, letěla mi jediná myšlenka hlavou. První tři dny jsem tajně brečela po nocích, čtvrtý den jsem ubrala morfin. Tři denně musí stačit. Tělo se pomalu hojilo a po měsíci jsem ubrala další morfin. Samozřejmě, občas jsem kvílela jak zimní vichřice, ale pouze tehdy, když jsem na to byla sama. Už jsem nechtěla vidět smutné oči s beznadějí.

Dnes jsem bez jakýchkoli podpůrných tablet, pouze když se mění počasí a kosti protestují, sahám po Ibalginu. Odvykačka je krutá, není jednoduchá, ale výsledek stojí za to. Konečně vidím odpolední slunce a v noci spím jak dudek.