Na vozíku je to príma

Včera jsem byla venku. Je to fajn, nechat se naložit, přikrýt dekou s delfínky, projet chodbou, vrzavým výtahem a nechat si hodit spršku deště do tváře.

Nemám ráda ufňukánky. Vím a uvědomuji si, že ne každý se s jakýmkoli handicapem smíří a viní všechny a všechno za svou situaci. Ale proč se budu užírat a kritizovat kdejaký óbrubník a stát, který mne přehlíží?

On ten život není jen o bezbariérovosti kolem nás, je a vždy byl především o lidech.

K čemu mi bude, že se dostanu z bodu A do bodu B zcela bez problémů, když tam na mne nebude nikdo čekat?

Včera jsem tedy byla venku. Poprchávalo a listí nad hlavou připomínalo právě zapnutý stan v letní bouřce.

"Ivet, jak?" zakřičel na mne známý z protějšího chodníku, kterého jsem pět let neviděla. Neptal se, co mi je. Ani neměl údiv v očích. "Ivet, jak je?" Culila jsem se jak sluníčko a snad pochopil. Poznal, že nejsem z těch, co brečí a láteří na osud. Že mám v sobě energie na rozdávání a obrovskou touhu po kontaktu. Chci potkávat lidi, chci je poznávat, chci, aby mne vzali mezi sebe.

Za pár dní pojedu do Prahy. Já, žena, jejímž vrcholem dne je pozdrav na facebooku, pojedu na muzikál. Možná se to zdá tak obyčejné, možná někdo potřese hlavou, ale já.. já už teď krotím neposedné srdce a ruce, poklepávající na peřinu. Muzikál, no páni. Otevřené dveře do sálu a sedačka za sedačkou. Atmosféra šeptajících diváků. Jeviště, ještě ztichlé a prázdné. Pomalé zhasnutí světel, utichající hovor a oči upřené v očekávání. Vím, že budu dojatá i rozesmátá. Vím, že budu zpívat i polykat slzy. Láska je láska. Jak příhodné. Láska ve mně, v tobě, v lidech. O tom je život.

Není o schodolezu a hubnoucích nohách. Není o kontech a exekucích. Je o nás, o nás všech. Vzpomeňte si na mne za 16 dní. Ta postavička na vozíku, která bude zpívat na Karlově mostě, jsem já. Šťastná, usměvavá, plná dojmů s foťáčkem před tváří.

Třeba se potkáme..

...

Tiché je průčelí starého domu,
klepadlo rezavé a koště k tomu.
Pavouci spřádají v rozích své sítě,
slečna s culíkama utíká hbitě.
Opřena o lokty babička stojí,
ruce má udřené a v dlaních chvojí.
Vyhlíží sluníčko, chvěje se zcela,
v drdůlku ve vlasech stříbro se bělá.
Dveře zavrzaly, kdosi tu běží,
klučina s čupřinou, jenž se mu ježí.
Usmál se, zakopnul, letí ze schodů,
narazil kolenem do hromosvodu.
Malý kluk sedí a potichu pláče,
roztrh´si, maličký, nové maskáče.
Stařenka hadříkem utírá slzy.
"No neplač, chlapečku, tak mne to mrzí".
Stará ruka hladí tu dětskou dlaň:
"Neboj se, vzmuž se už, tak chlapče vstaň"
Bolest se pomalu někam vytrácí,
nastalo přátelství dvou generací.