Mít tak vozík..

Možná skáču z jednoho tématu do druhého, ale všechno má svůj účel. Jsem tu pro ty, kteří mají nezodpovězené otázky a pro ty, kteří chtějí poznat ženu, která má energie na rozdávání.

Není den bez úsměvu a životní horská dráha řeže zatáčky, hledajíc stabilitu aspoň na chvilku. I když jsem se kdysi smířila s tím, že zůstanu bezmocnou panenkou ve vyhřáté posteli, přece jen se někde vzadu usadila touha. Obrovská touha změnit dosavadní odevzdanost a ještě jednou jedinkrát vyjet ven mezi lidi.

Topila jsem se ve čtyřech zdech a záviděla ptákům střemhlavý let. Nic nebylo platné, že jsem od přírody a díky rodičům optimistka každým coulem. Vyprávění o slunečních paprscích na kůži i zimní vichřici rozteskňovalo.

Mít tak vozík..

Obyčejné přání mi bušilo ve spáncích a plosky chodidel samovolně neuměle pochodovaly po prostěradle. Ve snech jsem se proháněla po schodech, plavala v rybníku i lezla po skalách. Ale, jak to udělat? Od doktorky jsem měla jasně stanovený limit: "Vy na vozík nemůžete, já vám ho nedoporučím!" Ten rozsudek bolel, ale opravdové slzy mi tekly jeden večer:

Do Litvínova přijel Karel Gott.

"Můj" Karel Gott. Ten, jehož písně mě držely nad vodou, ten, o kterém jsem snila coby šestiletá holčička, ten Karel Gott, jehož první darovanou desku jsem si hlídala jako oko v hlavě. Koncert se konal ve sportovní hale, která je od mého bydliště sotva třicet metrů. Ležela jsem na posteli, venku se stmívalo. Očima jsem šněrovala oblohu. Venku se ozýval výskot mladých i rachocení kroků na cestě. Přicházeli. Oni uslyší, oni zažijí ten nepopsatelný pocit. Ani jsem nedutala ve snaze zachytit aspoň jeden jediný tón, který by donesl vítr. Nastalo ticho, jen kočka zašramotila drápkem. A já si snila o uličce mezi sedadly. O pohledu na jeviště. O stisku ruky. O hlasu, který pronikne až k srdci. Slzy mi stekly po tvářích a cinkly o napjatou kůži. Bylo to mi to tak líto.

A tehdy jsem si řekla, holka musíš, musíš s tím něco udělat.

Internet, který mi vklouzl do života díky mé rodině, mi otevřel nové možnosti. Den co den jsem nadšeně otvírala stránku za stránkou a hltala život tam, za tím blikajícím monitorem. Přátelství mi připadalo jako zázrak. Bože můj, jak jsem mohla být pět let bez lidí? Kde se bere v člověku ta síla všechno ustát? Vyprávěla jsem všem na druhé straně o bolesti i touze. A našel se někdo, kdo vyslyšel mé skryté stesky, kdo poznal, co leží uvnitř. Nefňukala jsem, jen jsem chtěla zase žít mezi nimi.

Proč dělat všechno jednoduše. ani získání vozíku nebyla procházka rájem. Byla jsem ležák, o kterého se nikdo nezajímal. Rozpadlé rectum i močový měchýř ze mně dělaly trosku, která neovládala základní lidské potřeby. Od rána do večera v plenách a na míse. Neovladatelná stolice i moč vyháněly i nejbližší. Cítila jsem se nedůstojně i rozpačitě. Ženství v troskách. Nemohla jsem na bok, nemohla jsem si sednout. Myla jsem se sama na lůžku, vděčná za namočenou žínku. Dekubity se prohlubovaly na kost a jen několikadenní čištění a omývání řepíkem zahojilo ony krvavé rány. Pomocnou ruku mi podali až přátelé. Paní Blanka Kubešová a Olga Wister.

Tyto ženy mi nabídly nezištnou pomoc a oslovily kdekoho. Olinka mi poslala náhradní pleny (dostávala jsem tři balíky po třiceti na dva měsíce), nepostradatelné podavadlo a chodítko pro maminku. Blanička napsala panu docentu Skálovi do onkologického institutu v Brně. Poprvé, od svého posledního opuštění nemocnice, jsem mluvila s odborným lékařem. Poprvé jsem slyšela o naději k lepšímu životu. Pan doktor mne doporučil k řediteli mosteckého hospicu. A ten ke mně ještě ten den přijel. Páni, byla jsem jak v Jiříkově vidění. Doktor a u mne doma. Nedovedete si představit, jak moc to pro znamenalo, ten zájem, ta chuť mi pomoct. Domluvili jsme se, že nejdříve vyřeší možnost operace kolostomie. Čert vem únik moče, důležité bylo vyřešit nefunkční rectum. Souhlasila bych se vším, vždyť tu byla naděje. Naděje, že vyjedu na chodbu, na chodník, do svého milovaného lesa.

Operace proběhla zhruba měsíc po této návštěvě a ačkoli jsem byla do té doby ujišťována, že nejsem schopna převozu, opak byl pravdou. Odvezli mne na vakuové matraci a s houkačkou, ale já si to užívala. Vzbuzení po narkóze bylo to nejhezčí, co jsem za posledních deset let zažila. Kolostomie mi vyčuhovala zpoza nemocniční košilky a já byla v sedmém nebi. Žádné nedůstojné čištění uprostřed noci. Vyhrála jsem zpátky svou důstojnost  i když jsem zůstala v plenách, pocit čistoty mne hřál u srdíčka. Teď už byl jen krok k získání vozíku. Musela jsem sehnat lékaře, který by mi poukaz i s kódy na vozík potvrdil. Maně jsem otevřela stránky blízkého zdravotního střediska a bez rozmyslu vybrala jméno, které mi padlo do očí. Mudr Hanousek, lékař ortopedie. A ten byl také jediný, kdo se neptal po důvodech a mé Štístko (jak já říkám vozíčku) sepsal. Nikdy všem nedokážu dostatečně poděkovat, jedno gesto a svoboda pro druhé.

Těžko se popisují všechny ty pocity a dojmy, které mne po celou dobu provázely. Celé to trvalo zhruba půl roku, na první posazení na vozík se však zapomenout nedá.

Ale to zas příště...