Nebaví mě číst lamentování na politiky, na pana Kocába, který se drží zuby nehty bezpracně vydělané mzdy, na pana Drábka, který pozastaví lidskou populaci snižováním sociálních dávek, na pana Klause, o kterém slyším jen z akce pro prvňáčky.
Pobírám si svůj invalidní důchod a příspěvek na péči, starám se o kočky a dívám z okna. Přemýšlím o lidech, kterým den co den začíná poklus do práce. Boj o finanční přežití. Přemýšlím o maminkách, které vybírají nejlacinější oblečení a školní věci pro své děti. Přemýšlím o úřednicích, které večer naštval manžel a ráno desetičlenná rodinka, dychtící po sociálních dávkách.
Mám se hezky.
Neminou mne složenky, nájem i nedoplatky, korunu počítám po koruně, ale nedohaduji si ve frontách, nevráží do mne nikdo vozíkem při nákupu, nemám strach o budoucnost.
Už mne nemrzí, že jsou vysoké obrubníky na chodnících ani čekání na elektrický vozík. Nevadí mi zdražování, ani ubírání příspěvků. Nedbám na to, že je léto v trapu a já se pro zimu nikam nedostanu. Házím za hlavu tuneláře a zloděje. Nezávidím bohatým ani zdravým.
Ráno mne osvěží káva a předoucí zvířátka. Telefon od dcery a písnička od vnoučka. Pohled na kývající koruny stromů i pošťáčka, co se usměje ve dveřích. Vrčící notebook i noha, posunutá o pět centimetrů dál na prostěradle. Osvěží mne čistě povlečená postel a podrbaná záda. Vyluxovaný koberec i umytá okna. Dva chlebíčky, koupené pečovatelkou, darované jen tak, s odmítnutím slov díků. "Hubneš, Ivet," řekla mi.
Venku se rozpršelo. Ptáci prolétli před oknem a naproti na balkóně maminka sbírá prádlo. "Božský" Kája mi tu zpívá do stěn a září na plakátu na dveřích. Fotka vnoučka i vnučky svítí uprostřed stolu. Kalendář píše září a rok 2010. Desátý rok přesluhuji natruc diagnóze. Desáté výročí. Toužím jen po jednom, po životě, byť se odvíjí ve čtyřech stěnách a s pohyblivostí horních končetin.
Mám se hezky. A vy?
..
Chtěla bych zvládnout malou procházku,
utrhnout rukou rozkvetlý bez.
Chtěla bych něžně obejmout lásku,
sjíždět na loďce poklidný jez.
Chtěla bych sebrat kamínek v prachu,
zapálit oheň, dát brambor pár,
zbavit se v noci vlezlého strachu,
proměnit úsměv za velký dar.
Chtěla bych ruce proplést všem lidem,
odehnat od všech půlnoční splín,
Obehnat ten spěch zázračným klidem,
ucítit vůni jahod, malin.
Chtěla bych zrušit stavěné ploty,
potřást si rukou prostě jen tak.
Napsat si píseň, neznám však noty,
lítám si ve snách jako ten pták.
Poslyšte, milí, oslavnou píseň,
vždyť přece život rychle spěje.
Zahoďme chmury, smutek a tíseň,
pořád tu bude - naděje.
