Jsem sice "ležák" a štve mne spousta věcí, ale po pravdě, když si projedu veškeré informace, musím napsat NE.
Pouze systém a schvalování nemá hlavu a patu.
Pokud mám na něco nárok, nechápu ony průtahy, které schvalování dělají tak nepříjemnou a dlouhotrvající záležitostí.. Uvědomuji si, že žádostí je mnoho, ale proč tedy není víc lidí v posudkové komisi? Kde jsou ti, co volají po nedostatku práce?
Proč musí handicapovaní čekat půl roku i déle na posouzení jakéhokoli příspěvku?
Necítím se být na okraji společnosti, ty meze si vytyčuji já sama. Budu zticha, mám smůlu. Začnu-li se o lepší život rvát, neměl by být problém si zajistit aspoň základní věci. Já k životu přece nepotřebuji auto ( svezení sanitou je zážitek, i když by se mi moc líbilo prozkoumávat krásy země), nepotřebuji ani plošinu a zvedák (při troše dobré vůle a času rodiny mne unesou silné ruce). Ale co potřebuji jako vzduch je zájem. Zájem kohokoli od přátel a sociální péče počínaje po městský úřad a lékaře konče.
Ne, vláda je mi k ničemu tam, kde nevyjdou vstříc místní úřady. Příspěvků je dost, pokud je člověk opravdu bezmocný a šance na zlepšení stavu nulová. V naprosté většině případů nejsme sami, nejsme závislí pouze na pomoci od státu. Máme děti, někteří i rodiče a ať chceme nebo ne, to jejich láska a nezištná pomoc (opakuji nezištná, neboť jsou důvody péče o někoho i jiné) je hnacím motorem.
Vím, ne všude jsou ideální vztahy, ne vždy je možnost společného bydlení. A tady je na místě zájem pracovníků sociálního odboru města. Ti by měli zajít do domů, do bytu těch lidí, kteří potřebují pomocnou ruku. Informovat je o výhodách, o slevách, o příspěvcích, o žádostech. Nerozhodovat od stolu. Koneckonců by nebylo od věci, kdyby si i takový ministr a jeho podřízení vyzkoušeli práci u handicapovaných. Směšná představa, že?
Rozhoduje někdo, kdo nikdy v životě nepřenesl bezmocného přes půlku pokoje, nevykoupal človíčka s obrnou, nezkusil si cestu na vozíku na úřad, kde jsou jen schody. Stát na nás nekašle, výhody jsou, jen se o nich neví, jen jejich získání je nad síly člověka, který si už tolik vytrpěl. A navíc, i handicapovaný má svou hrdost. Nechce prosit, je mu stydno při žebrání o lepší život. Aspoň většině. Nechceme být za ufňukánky, které štve celý svět. Naopak, pereme se s každým dnem o svou důstojnost a sílu. Chceme, abyste nás jen tolerovali a vzali na vědomí.
Jen bychom to chtěli mít snadnější a přístupnější.
Jsem vděčná za příspěvek na bezmocnost, jsem vděčná za pomůcky, které mi zlehčí život, jsem vděčná za nadace, charity a občanská sdružení, ale proboha, udělejte něco s tím posuzováním. Čas je náš nepřítel.
A ještě něco.. nesouhlasím se snižováním příspěvku na péči 1. stupně, nějak nikomu nikdo nevysvětlil, jak a kdo přišel na to, že stačí oněch 800 korun českých na měsíc. Pochopila bych to u lidí, kteří mají důchod bývalého exprezidenta, ale u těch, co přepočítávají, zda jim, po zaplacení nájmu, zbyde na rohlík.. nechápu.
Možná by si páni politici mohli odepřít také pár tisíc korun náhrad. Holt nepostaví verandu u vilky nebo si odpustí jeden výlet letadlem. Ideální by bylo, kdyby zasponzorovali jeden měsíc u těžce postižených, možná by změnili pohled na snižování financí bezmocným.
Za sebe ještě zdůrazním, že potřebuji počítač a internet, ten bychom měli my "ležáci" fasovat povinně jako pomůcku k navracení se k lidem..
...
Politika, co mi říká?
Že mám pech na úředníka.
Nepochopil, co jsem chtěla,
prý jsem drzá a moc smělá.
Nechci přece poklad zlatý,
proč je tolik zaujatý?
Chci jen život vrátit zpátky,
projet dveřmi, potom vrátky.
Vzít za kliku, jet ze dveří,
proč si mne tak zrakem měří?
Milá paní, řek´do ticha,
tomuhle se říká pýcha.
Splním tedy ten váš nárok,
zavíráme, přijďte za rok.
