Jak to vidím já..

Já nebojím se samoty a nebojím se pláče, rozteskní mne Babička a dojme malé Práče.

Mám ráda svůj rodný kraj, město i údolí. Hřebeny Krušných hor v povzdálí. A ráda sním.

Má přání jsou bláznivá i praktická, fantastická, podobná zázraku i docela obyčejná.

Sním o vaně, plné teplé vody a bublinek z pěny. Jako malá jsem je propichovala prstíkem a obdivovala duhovou proměnlivost každé z nich. Když jste se ponořili a nechali téct vodu, měli jste pocit jako když přijíždíte k vzdálenému jezu na poklidné řece.

Sním o vlastní volnosti. Překulit se z postele, usednout na vozík a jet, jen tak, že chci já. Nečekat na otevření dveří, nebát se rozbitého výtahu. Neprosit o čas druhé. Chtěla bych si sama otevřít okno a zhasnout lustr. Natočit si vodu a ómýt tvář.

Sním o moři, šplouchajících vlnách, omývající bosá chodidla od písku. Malý krab utíká před ranou nafukovacím balónem a škeble září v paprscích slunce. Jen já, vlny, rozlehlá měnící se vodní plocha. K večeru se západem slunce moře zčerná, písek zoranžoví. Jen rackové přelétnou nad hlavou.

Sním o horách, tyčících se do výše a skalnatých průrvách, které vytvářejí fantastické obrysy. Zapomenuté skoby jsou jak třpytky na konci udice. Občas se odrolí kámen a skulí dolů. Chce se vám pokořit ten monument věčnosti i historie. Mít tak křídla a usadit se na vrcholku. Krajina jak na dlani.

Sním o vlaku, jehož dtndtn dtndtn rytmicky drnčí do nohou. Dřevěné sedačky jak z dob našich babiček. Ta moje si mne rok co rok odvážela na prázdniny. Děda i ona byli průvodčí. Znala všechny zastávky, věděla, kde je malý miniaturní hrad či trpaslík. Její uniforma byla bez poskvrny a železnice láskou.

Sním o lese, o rozhledně na kopci, kam mne vodil táta. Vidím hlavičky hub, mokré od rosy a kukačka mne doprovází na každém kroku. Jehličnatý les chytal za rukávy starého svetru a listnatý ševelil nad hlavou. Byl projasněnější, slunce si hrálo se stínem na honěnou. Větve praskaly pod váhou příchozích a kůra tak těžce voněla. Pařezy sváděly k představám o skřítcích, palouk lákal k ulehnutí.

Sním o zahradě, kde se střídají barvy a tvary květů. Včelky přelétávají z jednoho na druhý a bzučení zní v uších. Vůně se rozleje krajem. Hebká tráva nabízí pohlazení. Až máte strach, aby se ten pohádkový svět nerozbil. Křehké fialky, romantické kopretiny, nadýchané jiřinky i královny všech zahrad růže. Jen netrhat, ta krása je na podívanou.

Sním o lásce, o lásce prožité, o lásce z románů. Milovat a být milována. Obdivuji dvornost a úctu muže, sama oddaná i křehce něžná. Nesměla i zvědavá na první polibek. Romantická i věcná. Představuji si mandolínu pod oknem i dopis, psaný mužskou rukou. A kytičku prvních fialek.

Sním o koncertech, o divadle i o kytaře u ohně. O atmosféře ztichlého hlediště i tónech trampských písní. Brumlám si písně oblíbenců. Praskání hořících dřev, stoupající dým, hrábnutí do strun. Zhrublé hlasy prožitými léty a bezděčné pohupování těla. Šumění křoví i vlnek blízké řeky.

Sním o toulání. Výšlapy do kopců, brodění se vysokým obilím, prašná cesta. Zapomenutý kamenolom. Pohozené zrezavělé plechovky po nezvaných návštěvnících a vysoká tráva pod kolena. Vítr ve vlasech a slunce v zádech. Kapličky u silnic a rozpadlá stavení. Starý seník jako úkryt před bouřkou. Toulání bez mapy, tam, kam nás nohy a náhoda zanesou.

Sním o domečku. Malém bíle natřeném domečku se zahrádkou. Dřevěná vrátka na petlici. Pohozené nářadí i kůlna s poklady z dětství. Tajemná půda a vlhký sklep s uskladněnými jablky. Mohylka z kamínků. Obrovská třešeň uprostřed zahrady. Zelený plůtek s pnoucími čajovými růžemi.

Sním o životě, který bych si řídila sama. Bez dveří, bez plotů, bez zátarasů. Chci potkávat lidi. Chci jim říct o svých snech a vyslechnout ty jejich. Předat to nashromážděné množství emocí a tužeb. Chtěla bych, aby pochopili.

Aby pochopili, jak nedůležitý je hněv, závist, křik, pomluva, nepříjemá prodavačka, šedivý vlas, rozbitý talíř, špatná známka, skvrna na halence, deštivé počasí, prošvihnutá schůzka, zapomenutá složenka nebo vráska pod okem.

...

Horizont tvé srdce toužebně láká,
ráno za svítání,
i když se smráká.
Čas tiše utíká a svíčka plane.
Bojíš se začínat?
Kdepak, to já ne.
 
Myšlenky podobny vážce, co krouží,
duše tvá po lásce
tesklivě touží.
Ruce do prostoru, zastřené oči,
tam kde city nejsou,
smutek se točí.
 
Neplač a nesténej, nemá to cenu,
vyběhni na cestu,
přimkni ke kmenu.
Nabírej, člověče, všechnu tu sílu,
pohlaď květ rozvitý,
plný je pylu.
 
Utíkej do dálek, naber si vodu,
poslouchej u břehů
potoků ódu.
Nesmutni, není proč, ptáci tu krouží,
odraz mraků, slunce
zračí se v louži.
 
Volnost je čarovná, svobodu značí
košile vlající, jenž deště smáčí.
Paže své roztáhni, běžíme spolu
míříme nahoru,
nikdy ne dolů.