Jak se žije v zimě za pouhým oknem?

Bezvadně a lituji ty, kteří zimu nemusí a přesto ráno co ráno stopami kopírují ty druhé. Ačkoli mne táta učil prvním krůčkům s bruslemi na nohách nebo předváděl výšlap v lyžích, téma zimní mne míjelo na sto honů. Jsem, holt, teplomilka.

Mohla bych do článku zaplést slova nemohoucí a handicapovaní, ale se stejnou samozřejmostí by sem patřily osoby staré, zdravé a maminky s kočárky. Musí to být peklo. Vyjdete ven, v lepším případě se jen zaboříte, v tom horším následuje rychlý pád na zmrzlý neposypaný chodník.

Ale je to přece zima.

Proč se člověk hned diví, že napadl sníh a je ho hodně? Proč avízovaně připravené technické služby poukazují na neočekávanou kalamitu? A bože chraň, aby ta normální zima trvala tři měsíce. Dojde sůl, dojde písek.

Dívám se z okna a topení příjemně hřeje.

Venku si děcka staví sněhuláka, čepice našišato, tváře červené. Kalamita je nezajímá jako je nezajímají zastaralé stroje na sníh v garážích technických služeb. Ladovské obrázky se mi promítnou před očima. Za oknem, kde škvírkou táhne, mám cukroví, koupené v obchodě pečovatelkou. S nadcházejícím večerem vynikají blikačky za protějšími okny. Kradu si kousek vánoční nálady.

Přivírám oči a v duchu svištím po stráni na sáňkách. Studený protivítr mi šlehne do tváří. Řasy zamžikají. Ruce v rukavicích i tak mrznou, ale mně to nevadí. Vychutnávám si rychlost, svobodu i volnost. Vzápětí měním sáně za běžky. Zvedám nohu, první dlouhý krok, zapíchnutí hůlky po boku, druhý krok, ladně kloužu vpřed. Běžím ve stopě lesní cestou. Sníh namodrale září. Vločky poletují vzduchem. Koruny stromů se tíhou sněhu naklání nad cestu a tvoří slavobránu. Kolem je ticho, zvonivé ticho.

Jen já a bělostný plášť na zemi.

Vím, jsem snílek, ale líp se žije, pokud na všem, co náš život provází, najdete to hezčí. Do Vánoc je pár dní, překulí se Nový rok a stejně tak, jako si teď hledám důvody, proč milovat zimu, si najdu slova, jak předem přivolat jarní probuzení květů.

Ano, na vozíku obzvlášť mrazí, tedy pokud nemusíte do práce, lépe nevyjíždět, ale naštěstí pro mne:

Já mám svou rodinu, která mne hlady padnout nenechá, mám svou pečlivou pečovatelku, co nákup donese a zajde tam, kam mne vozík závějemi nedoveze. Já jen přeji handicapovaným láskyplnou rodinu a upřímné přátelé, kteří jim pomohou, kdy je pomoc nutná a třeba jen tak pro radost donesou voňavé cukroví, maminkám sílu ochotných tatínků, babičkám skvělé dospělé děti či vstřícná milující vnoučata a všem dohromady ochotu se přizpůsobit, trpělivost a hbité technické služby.

...

Stříbrný koberec

Tichá je krajina s odlesky z hvězd.
píseň a hlt vína, nevinnost gest.
Padající vločka, kouř z komínů,
třpytící se očka a hra ze stínů.

K čemu ti vlastně je ta hrouda zlata,
štěstí je naděje, máma i táta.
Padli jsme do tenat vlastního spěchu,
lepší je nesténat, naslouchej dechu.

 
Stříbrný koberec skryje pěšiny,
tvůj adventní věnec zdá se ti jiný.
Mráz přichází už z hor, rolničky zvoní,
andělský dětský chór slzičky roní.

Zpívá i za tebe, do duše vidí,
snáší se sníh z nebe dolů, na lidi.
Prosbička za lásku, prosba za štěstí,
nevydáváš hlásku, jen mačkáš pěsti.

Cti tohle dojetí, měj rád ten svět,
rozdávej objetí, přidej pár vět.
Ticho je v ulicích, souhra u srdce,
s červení na lících podej všem ruce.