Handicap a pohled zdravých

Asi mám kliku. Nebo štěstí na lidi. Při mých občasných vyjížďkách jsem se setkala s uhýbajícím pohledem jen jednou a faktem, nikterak překvapením, bylo, že zrakem uhnul bývalý přítel.

V momentě, kdy jsem si otevřela svět neomezených možností, nebo-li internet, věděl každý, že jsem "ležák".

A takovou mne vzali mezi sebe. Baví mě život, baví mě si hrát se slovy, nerozhodí mě reakce druhých.

"Ty máš rakovinu? Ty a jaký to je? Ivet, bolí tě to? To já bych si to radši hodil.."

Nehodil, nikdo z nás by se přece jen tak nevzdal. Blízcí vám potvrdí, že v momentě, kdy vyjedu na ulici, zpívám. Možná falešně, možná se nedržím tóniny, ale zpívám. Faktem je, že se babičky na lavičce k sobě nakloní a šeptem jde fáma o přemíře alkoholu v mé krvi. Nepiju, to jen ta nabytá svoboda rozvíří krev. Nikdy, za celou tu dobu jsem se nesetkala s nevraživým pohledem a jen jednou po mně štěkl pes. Malý vnouček se mne kdysi zeptal: "A babičko, ty už nebudeš nikdy chodit?" "Ne, nebudu," odpověděla jsem: "Ale mám přece vozík, Kájíku, ten mě doveze kam budu chtít."

Mí přátelé už ví, co jsem zač. Pořád dobře naladěna, hltám informace, rozdávám pohlazení. Energie mám fůru. Kdybych mohla, objíždím domovy důchodců a sbírám příběhy. Všech těch osamocených stařenek a stařečků. Co život, to jedinečný človíček. A kolik životních tužeb i zážitků zůstane zapomenuto. Kdybych mohla zřídím půjčovnu na počítače. Pro všechny ležící. Fasovaly by se třeba jako pomůcky na inkontinenci. Smutné je, že se o mnoha lidech neví. Leží si sami v rohu pokoje a společnost jim dělá občasná návštěva zdravotní sestry. Třeba zrovna vedle vašeho bytu někdo vykukuje za záclonou. Tolik by si chtěl povídat nebo jen naslouchat, jaké je to tam venku.

Někde jsem četla hlášku, že zdraví lidé "závidí" důchody.

Jak může někdo vypustit takový nesmysl.

Nemohu si vyskakovat, důchod mám kolem sedmi tisíc a pokryje tak složenky za nájem, ale je mojí volbou platit internet, je mou volbou mít tři kočky a krmit je a kriticky přiznávám, že dám za cigarety rozhodně víc než za chleba se salámem. Ale mám práci, která sice nejde do deseti tisíců, ale poskytne mi sem tam nějaký ten dortík. Příspěvek na péči mi umožňuje, abych měla v bytě čisto, okna zrcadlově zářící a občasné výlety mimo město. Vlastně si myslím, že jsou na tom hůř staří lidé, nikoli my handicapovaní, za předpokladu, že víme, kam se obrátit, kde žádat, a nakolik jsme nemohoucí. Já vím, leckdy se zdá, že přispěvek 12 000 z nás dělá boháče, ale prosím, zkuste si spočítat veškeré výdaje, nutné k pocitu normálního života. Den co den.

Obědy cca 60 kč plus dovoz, za každý úkon od nalití vody, koupání, úklid až po pochůzku k lékaři či úřadech platíme. Každý metr chůze pečovatelky. Nákup, který stojí 30,- kč vás tak i s platbou za služby vyjde na stovku. Nejsou to stesky, jsou to fakta a přiznám se, bez příspěvku by se žilo hodně špatně.

Malý příklad za všechny: pokud si objednám asistenci na určitý den, musí mi přijet z nejbližšího možného místa a tím je Most, Čas mi běží od momentu, kdy asistent vyjde ze dveří svého bytu. Pak čekání na tramvaj, půlhodinová cesta do Litvínova, čekání na autobus a cesta ke mně. Dvě stovky za pouhé čekání na zvonek u dveří. Vlastní procházka, plus naložení na vozík vyjde podle počtu hodin a aby se to vůbec vyplatilo, tak na tři až pětset. Podtrženo a sečteno i s cestou zpátky do Mostu kolem 7-900 kč za jeden den na čerstvém vzduchu. Bez příspěvku bych se dívala tak akorát do zdi.

Kdepak, není nám co závidět, mnoho základních a pro zdravé obyčejných věcí si musíme odpustit, snad jen máme trochu jiný pohled na svět. Opravdu vidíme věci krásnější než jsou, aspoň většina.

Já mám štěstí.

Mám štěstí, že můžu mít internet i své kočičí léčitelky.

Mám štěstí, že si, byť omezeně, mohu vyjet na výlet.

Mám štěstí, že mám přátelé, kteří mne berou takovou, jaká jsem.

...

Dotkni se prstem nebeské výše,
rozjímej s lunou, lež hezky tiše.
Dotkni se dlaní duhové cesty,
pomalu, neruš tu chvíli gesty.
Dotkni se paží té druhé paže,
myšlenky vaše to pouto sváže.
Dotkni se ústy milého čela,
řasa o řasu se rozechvěla.
Dotkni se lásky, lehni do mechu,
naslouchej citu, vlastnímu dechu.
Dotkni se tělem, srdce tak buší,
poddej se zcela celou svou duší.
Dotkni se jednou, dotkni se dvakrát,
vycítíš sama, že tě má tak rád,
až dech sé spojí a vůně růží
splyne s tou láskou, pronikne kůží.