Nerada popisuji jakákoli negativa, ale ti, co se potýkají nejen s rozšířením dveří, pochopí. Prosím, berte s rezervou rozměry bytu, jakož i šířku pokoje. Byty naštěstí nejsou stejné, tam, kde zasáhne šikovná ruka chlapa, je situace trošku zjednodušená.
Zvykla jsem si na polohu ležmo, péči maminky a rozměry pokoje, potažmo celého bytu, mne nechávaly chladnou.
Ovšem až do doby, kdy jsem získala své Štístko, oficiálně zvané mechanický vozík a zůstala sama. Radost veliká než jsem zjistila, že vyjetí z pokoje svou vlastní silou je zhola nemožné. Rozměry dveří v pokoji byly standartní, nikoli však pokoj sám. Polohovací postel měří 2 a půl metru a délka místnosti metry čtyři. Šířka se příliš neliší, tedy je nasnadě, jaké úsilí muselo být vynaloženo, aby vozík vůbec zajel až ke mně. Ano, daly by se vyházet přebytečné věci jako je gauč, skříň, stůl, stolek na televizi a škrabadlo, ale upřímně, byl by to potom obývací pokoj?
Proměřovali jsme a vyměřovali. Do bývalého maminčina pokoje se nedostanu vůbec, jedině kdybychom sundali jedno zadní kolo. Rámy zbývajících dveří celého bytu jsou šedesátky, špajzku a toaletu tipuji na padesát. Záchod sám je místní raritou, lidé nad padesát kilogramů musí nechávat otevřené dveře dokořán, při usednutí se jim tam nevejdou nohy. Otázka na kuchyň je zcela mimo mísu, nemám nejmenší šanci dotknout se lednice, sporáku a nádobí. Přejedeme-li ke koupelně, mohu s jistotou prohlásit, že vypadá hezky, leč nedostupně.
Shrnutí je následující, mám dvojpokový byt s kuchyní a koupelnou, užívat mohu jen pokoj jeden, pouze s pomocí. Můj milovaný vozík mi musí někdo přistavit k posteli a upravit do pozice pololežmo. Předtím je ovšem třeba odstranit stolek, na kterém mám vařič i jídlo (místo nefunkční kuchyně) a konvici (teplá voda na večerní hygienu).
A teď se jistě ptáte, proč si nezažádám o příspěvek na úpravu bytu?
Odpověď je jednoduchá: Koldům patří mezi chráněné kulturní památky a je v zájmu organizace UNESCO. Pokud bych vyrvala byť jen jeden práh, jedná se o neoprávněný zásah. Oslovila jsem samozřejmě své drahé rodné město o informace. Poskytují příspěvek, ovšem za předpokladu, že dodám nejen přibližný rozpočet, ale zároveň firmu, která mi úpravu provede. Poté mi proplatí polovinu stanovené ceny, nejvíce třicet tisíc. Nezlobte se na mne, ale i kdybych mohla, tak o příspěvek nezažádám. Nejenže vůbec netuším, jak vlastně takový bezbariérový byt vypadá a už vůbec neznám partu lidí upravující byty, ale rozhodně bych nedala dohromady druhou polovinu rozpočtu na zmiňované úpravy.
Takže ona se řekne bezbariérovost, ale co to vlastně znamená, to se už nikde nedozvíte.
Ne, nebudu kńučet a berte můj článek spíš jako jakési memento, že ne všude se dá žít podle vlastních představ. Takové maličkosti, jakou jsou nedosažitelné vypínače nebo kliky od oken, mě už opravdu rozházet nedokáží.
Zkusila jsem možnost druhou, požádat o přidělení bezbariérového bytu. Opět jsem neuspěla, takové byty naše město nevlastní ani se s nimi v budoucnu nepočítá. Další eventualitou by byl byt jiný, také nájemní, ve kterém lze úpravy provést. Negativní odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Město byty uděluje obálkovou metodou formou tzv, aukcí. Lidově, čím větší pracháč, tím více bytů. Mrzí mne jediné, kdybych mohla aspoň do přízemí, nemusela bych mít strach, že zase nepojede výtah.
Zbyla mi tedy poslední možnost, spolehnout se na někoho, kdo bude mít čas i chuť mi obětovat dvě tři hodinky a propůjčí mi své drsné paže a měkkou náruč.
...
Když usne ve mně stín,
tak snítkou
z jeřabin
kreslím obrazy.
Barva krve
nejprve
vykouzlí ústa.
Čistá místa
relief ozdobí,
jak tatér
stvořím
pohoří
v živůtku.
Dýchá v iluzích
ve snech
dnech
i
nocích.
Do očí
vetknu jiskřičku,
co
slunce duhu
zkrášlí
a
mašlí
je mi
půjčka z oblohy.
Vlohy
nejsou kumštem,
vlohy mi dal
cit
a
vzrušení
a
tápání
a
krása
a
klid
a
tušení
a
spása
To
prosté
ŽÍT
