Koncesionářské poplatky – komu nejvíc vadí?

Neplatit koncesionářské poplatky za rozhlas a televizi. Je to lákavá představa? Ano, ale jen do chvíle, než zjistíme, že navrhovaná alternativa je daleko větší zlo.

Na koncesionářských poplatcích za příjem tzv. veřejnoprávního vysílání se ročně vybere téměř 8 miliard korun. Podstatná část z nich putuje do České televize (5,8 mld.). To je první důvod, proč se dále budu odkazovat jen na tuto instituci. Druhým důvodem je nezpochybnitelný politický vliv ČT, který v otázce jejího financování samozřejmě hraje významnou roli, ať už to někdo zastírá nebo ne.

Skupina politiků, kteří se rekrutují převážně z ODS, prosazuje návrh na zrušení koncesionářských poplatků a převedení financování ČT přímo na státní rozpočet. Jinými slovy, zatímco teď je důvodem k placení vlastnictví televizního přijímače, pak by důvodem byla skutečnost, že daný subjekt je výdělečně činný. Čím více vydělá, tím více České televizi zaplatí. Pokud bychom tedy současný model hodnotili jako nespravedlivý, realizací návrhu si evidentně nijak nepolepšíme.

Návrh znamená zatížení státní pokladny, jejíž aktuální stav je minus jeden bilión, dalšími miliardami ročně. Nevím, jak jinak takový návrh popsat, než jako následek akutního selhání mysli. O to více je děsivé, že za tímto návrhem stojí „pravicoví“ politici. Jejich vize i styl argumentace totiž nápadně připomíná heslo „Televize bude zadarmo“ a to už je rétorika ryze socialistická. Jisté však je, že změna financování je cestou, jak se zviditelnit před volbami. Ve stavu ideové krize u většiny politických stran je laťka nastavena tak nízko, že jakýkoliv návrh dokáže získat pozornost, nezapadne, i kdyby šlo o naprostý brak. Navíc člověk nemusí být zrovna intelektuální přeborník, aby si uvědomil, že politická skupina s vlivem na ČT je odlišná od politické skupiny prosazující změnu financování. Jen s velkou dávkou naivity bychom si proto mohli myslet, že primární důvod propagované změny je jiný než prostý boj o vliv.

Z jiného soudku je argument o efektivitě vybírání koncesionářských poplatků. Ano, část z vybraných poplatků spolkne systém jejich vybírání. Představitelé jednotlivých zájmových skupin se přou, jestli je to 250 milionů nebo 400 milionů korun. Tedy asi 3 až 5 % z celkově vybrané částky. Zdá se to hodně, jenže věc má jeden háček. Financování ze státního rozpočtu, tedy z vybraných daní, se efektivitou zrovna chlubit nemůže. ČR dokonce patří k zemím s výjimečně vysokými náklady na výběr a správu daní. Udává se, že až přes 2 % vybraných peněz spolkne systém vybírání. Další procenta si přičtěte za úroky ze státního dluhu, neboť jeho podstatné snížení je v nedohlednu, přitom právě odsud by peníze šly. Za prvé bychom si tedy ani v tomto ohledu nijak nepolepšili. Za druhé je zcela zbytečné řešit rozdíly v jednotkách procent, pokud není přesvědčivě zdokumentována a vyčíslena efektivita hospodaření i existence samotné České televize. Ono se totiž může velmi snadno ukázat, že tudy mizí řádově více peněz než v systému výběru poplatků. Je až komické, když argument o efektivitě nejvíce používají ti, kteří si navykli trvalému přísunu státních peněz (aniž by bylo patrné, za co).

Koncesionářské poplatky mají přes všechny neduhy i jednu obrovskou a klíčovou výhodu. Každý měsíc nám ukazují, kolik nás veřejnoprávní služba stojí. Vlastně mě vůbec nepřekvapuje snaha tuto informaci schovat. Samotná povinnost zaplatit se však samozřejmě neschová, jen to z našich kapes chtějí dostat jiným způsobem. Zásluhou nejednoznačného výkladu „veřejnoprávnosti“ a vlivem mizivé šance veřejnosti ovlivnit chod ČT narostla tato instituce do nepřijatelných rozměrů. Přijít a konstatovat, že tohle od teď bude platit stát, je nehorázné, pokud se taková změna nepodmíní celkovou restrukturalizací a hlavně výrazným zeštíhlením ČT. Nebo si myslíte,že tato republika vzkvétá, když ze svého dotujeme všechny aktivity spojené s ČT a když máme možnost sledovat všechny ty „zábavní“ pořady, sportovní přenosy, plytké seriály, „nezávislé“ zpravodajství? Je to důvod k ještě většímu zadlužování státní pokladny? Já mám pocit, že je to přesně naopak. Nehledě k tomu, že většinu tohoto obsahu může lépe či hůře produkovat komerční televize nebo se tak už dávno paralelně děje.

Proč se daleko intenzivněji nezabýváme otázkou rozměru veřejnoprávních institucí? V době internetu už televize nemá zdaleka takový význam a ten bude i dále upadat. Dnes nejsou žádnou vzácností lidé, kteří televizi zcela vypustili ze svého života. Bere jim čas, který chtějí věnovat sobě, svým blízkým, svým zálibám a své práci. Proč mají prostřednictvím daňových odvodů platit navíc někomu, kdo svůj život profláká u obrazovky? Vysílání České televize není nic, bez čeho by se nedalo žít. Neoplývá prakticky žádnými přednostmi, které bychom nenašli u jiných typů médií nebo v nějaké formě aktivit. Celkově se televizní vysílání v dnešní době jeví jako přežité. Možná by mělo nějaký význam při událostech mimořádného charakteru, ale na to nemusíme plýtvat miliardy korun ročně a živit více než 2000 zaměstnanců a další externí dodavatele. Jediné, v čem televize bohužel nemá konkurenci, je umění manipulace. Proto je třeba ji udržet stůj co stůj.

Neobhajuji současnou podobu vybírání koncesionářských poplatků, je co změnit. Ještě více jsem však znepokojen obsahem a rozsahem veřejnoprávní služby a miliardami, které polyká. Problém koncesionářských poplatků v současné podobě je především v tom, že směřování platby není více adresné, alespoň na úroveň jednotlivých kanálů. Technicky to není vyloučené, jenže potom by se ukázalo, jak moc všechny ty pořady a vůbec celou veřejnoprávní televizi skutečně potřebujeme. Koncesionářské poplatky alespoň dávají tu elementární možnost zříci se jak sledování televize, tak i platby za ni. Bohužel návrh na financování ČT ze státního rozpočtu nejen že dosavadní problémy neřeší, nýbrž by vedl k jejich prohlubování a vynořily by se i problémy nové. Jde tedy přesně opačnou cestou než je cesta logicky správná. Zadlužovat tento stát o další miliardy ročně, jen aby se někteří z nás mohli vyvalit na gauči a nacvakat si co nejvíc programů, je myšlenka stejného formátu jako mimořádné vyplácení třináctých důchodů.