Trojiční sloup na Malostranském náměstí a mor roku 1713 v Praze. Před i po blesku navěky

Trojiční sloup na Malostranském náměstí si získal širokou pozornost díky zásahu blesku v srpnu 2023, přičemž došlo k poškození. Rád bych zasadil vznik sloupu do širších souvislostí velkého moru v Praze roku 1713

Trojiční sloup na Malostranském náměstí si získal širokou pozornost díky zásahu blesku v srpnu 2023, přičemž došlo k poškození kamene obelisku, soklu sochy a sochy sv. Václava. Rád bych zasadil vznik sloupu do širších souvislostí posledního velkého moru v Praze roku 1713, který ovlivnil demografii a podnítil i zakládání nových architektonických dominant i kaplí a hřbitovů.

Morový sloup (trojiční) byl vztyčen a dokončen roku 1715 jako votivní dar za překonanou epidemii moru v roce 1713[1], jeho pozdně barokní doplňky pak vznikly v závislosti na hladomoru v roce 1772. Pískovcový mohutný sloup Nejsv. Trojice stojí na trojbokém dvoustupňovém podstavci vykládaným mramorem; podle návrhu arch. G. B. Alliprandiho jej vztyčil kameník Franz Wolfgang Herstorfer. Sochy Immaculaty (kopie), českých patronů - sv. Václava, Ludmily, Prokopa, Jana Nepomuckého a Vojtěcha - a nad nimi se uplatňující skupinu Nejsv. Trojice jsou doloženými pracemi F. Geigera a J. O. Mayera z l. 1713-15. Postavičky andílků s kartušemi (kopie) a vázy na balustrádě, obklopující morový sloup, dodala dílna Ignáce Františka Platzera r. 1772. Základ architektury sloupu vytváří válec, k němuž jsou na třech stranách přidány hranolové útvary, jež vytvářejí sokly sochařské výzdoby ve středním pásu. Architektonický útvar v nejnižší etáži je vysazen na soklu (se lví maskou uprostřed oblých stěn), vlastní těleso člení rámovaná pole, na oblé části s nápisovým polem. Sokl chrání plné a balustrové zábradlí zpevňované sloupky, na nichž jsou v nárožích osazeny pozdější putti, ve vystupujících úsecích střídané vázami (1772).[2]

Sloup vznikl jako bezprostřední reakce na rok 1713, který znamenal poslední velkou epidemii moru v pražských městech. Epidemie toho roku začala na Novém Městě ve svatoštěpánské farnosti, kde už v první a potom hlavně v druhé polovině července stoupl počet zaznamenaných úmrtí v tamní úmrtní matrice, a to na „peteše“. Stalo se tak hlavně v domě „U biskupa“, a proto se můžeme domnívat, že to souvisí se smrtí Petra Schleymara (Ley), který zde zemřel 20. června. Přišel prý z Vídně a tvrdilo se o něm později, že sem zavlekl mor. Toto úmrtí, chápané původně „od zkaženého žaludku“, bylo později prohlášené za první pražské úmrtí morem v roce 1713.[3] V druhé polovině července narostl také počet úmrtí v Židovském Městě, dále potom skoro ve všech matrikách Novoměstských. Podle malostranské farnosti mikulášské došlo k několika morovým úmrtím na Malé Straně a vzrostl počet záznamů po polovině srpna, z čehož můžeme soudit, že mor se zde rychle šířil. V době morové epidemie 1713-14 (od 31. srpna do 31. března) podlehla moru asi čtvrtina veškerého pražského obyvatelstva. Celkem zemřelo 13 751 obyvatel, z toho 3 703 židů. Nejvíce byly morem zasaženy děti. Předpokládá se, že k roku 1754 žilo v Praze 59 000 obyvatel a určitě to byl i důsledek moru z let 1713-1714, kdy došlo k populačnímu poklesu a stagnaci počtu obyvatel. [4]

Šíření moru napomáhaly tehdy velmi obvyklé hygienické potíže, nedostatek kvalitní pitné vody, problémy s odpadky z domácností, řemeslnických dílen i zemědělských aktivit, stísněné bydlení nebo bezprostřední sousedství hřbitovů. Splašky i obsahy prevétů se i v 18. století stále vylévaly na ulice a málokterá ulice byla vydlážděná, a tak se obyvatelé mnohdy brodili bahnem i špínou, v lepším případě po dřevěných špalcích. Kromě moru sužovaly pražské obyvatele onemocnění tuberkulózy, lepry nebo syfilisu. V Praze byla nejhorší situace v Židovském městě, potom na Újezdě na Malé Straně, v Podskalí na Novém Městě a na Františku na Starém Městě. Jednalo se o zároveň nejchudší místa pražských měst, kde se nákazy rychle šířily[5]. Na Újezdě vzniká v 16. století špitál sv. Alžběty u kostela sv. Jana.

Právě epidemie z let 1680 a 1713-1715 byly podnětem k založení Olšanských morových hřbitovů. Staroměstského hřbitova s kostelem sv. Rocha (Žižkov), Novoměstského u kostela sv. Kříže (Žižkov) a poblíž něj židovského (dnešní Mahlerovy sady při Fibichově ulici (Žižkov)), ale také Malostranského při rozhraní Smíchova a Košíř (na dnešní Plzeňské třídě). Kromě vlastního židovského hřbitova byl v té době nemocným Židům z Prahy určen jako lazaret i pohřebiště opuštěný dvůr a mlýn v Klukovicích.[6]

V roce 1714 opouštějí město zemské úřady.  Ustaly všechny společenské styky, ani v kostelích se nesmělo obyvatelstvo shlukovat, tudíž arcibiskupská konsistoř ustanovila, aby mše svaté byly slouženy pod širým nebem, a proto byly na pražských náměstích postaveny oltáře a u nich byly konány všechny církevní obřady v této době. Tyto oltáře stály v dřevěných budovách na Staroměstském a Novoměstském náměstí, na tehdejším Koňském trhu, na hořejší části Malostranského náměstí, na Vlašském placu (Malostranské náměstí, Vlašské proto, že zde bydleli Italové, kteří zde nabízeli svoje výrobky a zboží), na druhém náměstí Maltézském a na náměstí Hradčanském.[7] Právě zde později vznikají morové a jiné sloupy jako poděkování za odvrácení epidemie.

Na jaře 1714 konečně mor ustoupil a ve všech pražských kostelích byly konány děkovné bohoslužby, zakládány zbožné fundace a byly stavěny sochy jako poděkování za skončení moru. Malostranský magistrát přislíbil, že na tom samém místě na Vlašském náměstí, kde po čas moru stála dřevěná kaplička s oltářem, postaví na památku sochu nejsvětější Trojice. Podobné sochy byly postaveny na druhém náměstí Maltézském na Malé Straně a na Hradčanském náměstí. Původně měl být sloup světecký zasvěcený sv. Václavovi, ale Česká kancelář sídlící tehdy v Plzni si vyžádala změnu na sloup trojiční. Financovaly stavbu Menší Město pražské a obyvatelé ze svých darů.[8] Sloup byl dokončen roku 1715 a stojí zde do dnešních dnů a širokou pozornost si získal díky zásahu blesku v srpnu 2023, přičemž došlo k poškození kamene obelisku, soklu sochy a sochy sv. Václava.

Na sloupu můžeme nalézt následující latinské nápisy – níže vždy český překlad.

SIT GLORIA DEO PATRI DEO FILIO DEO SPIRITUI SANCTO
SUB GLORIOSISS(IMI) AUSPICIIS AUGUSTISS(IMI) (ET) INVICTISS(IMI) ROMANORU(M) IMPERATORIS CAROLI VI.
GER(MANIAE) HIS(PANIAE) HUN(GARIAE) (ET) BOEM(IAE) REGIS POTENTISSIMI AUXILIO PIORUM
S(ANCTI)S(SIMAE) TRIADI MINOR URBS PRAGENA VOTA CONSECRAT

Ať je sláva Bohu Otci, Bohu Synu, Bohu Duchu svatému.
Pod nejslavnějšího znameními nejvznešenějšího a nejnepřemožitelnějšího římského císaře Karla VI.,
německého, španělského, uherského a českého krále nejmocnějšího, pomocí zbožných
Nejsvětější Trojici Menší Město Pražské sliby/oběti zasvěcuje

COLOSSUS DECEDENTE PESTIFERA LUE ERECTUS MITIGATA GRASSANTE FAME RESTAURATUS

kolos, když odcházela morová nákaza, vztyčený, když mírnil se obcházející hlad, restaurovaný,

A DEVINCTO SENATU POPULOQUE MICROPRAGENO

od vděčného senátu a lidu malopražského

INFINITA GLORIA ATQUE IUBILATIO TIBI PATRI FILIOQUE PNEU{M}ATIQUE SANCTO
EX HOC NUNC ATQUE IN CUNCTA SAECULA

Nekonečná sláva a jásání tobě, Otci a Synu a Duchu svatému,
odtud nyní a na všechny věky

SIT DEO GENITORI GENITOq(ue) SANCTO PROCEDENTI ab UTROq(ue) TRINIS PAR ADORATIO

Ať je Bohu Otci a Synu, Svatému Vycházejícímu z jednoho i druhého, třem stejné uctívání

ET CREATORI REDEMPTORI SPIRATOq(ue) LARGITORI HONOR (ET) IUBILATIO

A Stvořiteli, Vykupiteli a vdechnutému štědrému dárci čest a jásání

[1] Podrobněji KOUBOVÁ, Markéta. Poslední epidemie moru v Českých zemích, zejména v Praze (1713-1714). 2012. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Katedra dějin a didaktiky dějepisu. Vedoucí práce Foltýn, Dušan,nepublikováno

[2] VLČEK, Pavel a kol, Umělecké památky Prahy, Malá Strana, Praha, 1999, str 624

[3] ROZSÍVALOVÁ, E., Morová epidemie v roce 1713 a Pražské matriky, In: Documenta Pragensia VII/2, Praha, 1987, s. 411

[4] PELIKÁNOVÁ- NOVÁ, Z., Demografický vývoj Prahy v 18. a první třetině 19. století, In: Historická demografie, 2, 1968, str. 32.

[5] SVOBODNÝ, P., HLAVÁČKOVÁ, L., Pražské špitály a nemocnice. Praha, 1999, str.10-11

[6] KOVAŘÍK, P., Klíč k Pražským hřbitovům. Praha, 2001, str. 234.

[7] SVÁTEK, J., Panování Josefa I. a Karla VI. Praha, 1895, str. 142

[8] SLOUKA, Jiří, Mariánské a morové sloupy Čech a Moravy, Praha, 2010, str. 170-171