Dacziczky z Heszlowa – slavný rod s neznámými osobnostmi

Dačický z Heslova jsou příkladem šlechtického rodu, který vlastně proslavil jediný člen, který navíc zemřel bez potomků. Pojďme si přiblížit i další osobnosti tohoto rodu

Dačický z Heslova jsou příkladem šlechtického rodu, který vlastně proslavil jediný člen, který navíc zemřel bez potomků. Literát a bouřlivák Mikuláš z Kutné Hory vedl dobrodružný život a vysloveně strávil většinu času v krčmách u vína. Zároveň byl i vnímavý humanistický spisovatel a zanechal nám cenné literární dílo. Zejména podrobné paměti, které dokumentují život v Kutné Hoře v době stříbrného rozkvětu, byť pomalu upadajícího. Rodovou měšťanskou kroniku začal sepisovat jeho pradědeček, Bartoš z Práchňan. Dalšími pokračovateli kroniky byli dědeček Mikuláš z Práchňan a otec Ondřej Daczický. Mikuláš kroniku rozvinul s vážností, filozofickým a historickým nadhledem a faktografickou přesností.

Erb Dačických z Heslova v původní podobě erbovních měšťanů s klenotem z per a bez šlechtické korunky (jen s točenicí)

Rodný dům Mikuláše v Kutné Hoře – nedávno rekonstruován a nabízí výstavy, edukační programy, interaktivní expozice

Pohled na kostel sv. Jakuba v Kutné Hoře, vpravo věž kostela P. Marie na Náměti, kde nalezl odpočinek malíř Petr Brandl, který poslední rok života trávil v Kutné Hoře

Právo nosit erb a predikát Dačický z Lorce udělil Ondřejovi, otci Mikuláše, císař Ferdinand I. Habsburský roku 1564. Roku 1571 Maxmilián II. Habsburský udělil rodině erb v současné podobě a přidal i predikát Dačický z Heslova. Milníky v dějinách rodu představovali jeho následující příslušníci.

Bernard Jan (1709–1787) byl císařským důstojníkem, sloužil v mládí u regimentu knížete Lobkovice, a to v bavorsko-rakouské válce, 19.5. roku 1773 byl povýšen za zásluhy nejvyšším rozhodnutím císaře ve Vídni do rytířského stavu a zároveň s tím získal do znaku klenot – zeď a ruce střílející šíp z luku. Po ukončení vojenské služby se navrátil do Kutné Hory, kde vedl šenk a obchod s vínem, příliš se mu nedařilo a byl značně zadlužený. Nakonec jeho majetek končí ve veřejné dražbě a on sám odchází z Kutné Hory, aby se vyhnul zatčení rychtářem. [1]

Jeho syn Josef (1748–1815) studoval práva a na rozdíl od otce byl celý život cílevědomým a přičinlivým. Byl guberniálním radou a vystřídal místo krajského komisaře mj. v Kutné Hoře, Čáslavi i Plzni , kde roku 1814 zemřel. Rok před smrtí – 26.12. 1814 byl povýšen do stavu svobodných pánů. Rok 1814 tak představoval rodový vrchol, minimálně co se týče titulatury. Jim však končí napojení rodiny Dačických na Kutnou Horu. Je zajímavé, že Josef získal stav svobodných pánů. Byť nezastával významné úřady, ani rodinná historie nebyla nijak oslňující.[2]

Vysvětlení může být následující. Josef měl mimo jiné syna Johanna (nar. 15.5.1792 v Klatovech č.p. 150), který také sloužil jako krajský komisař u několika krajských úřadů. Nicméně byl také členem tzv. šlechtické gardy (čestné osobní stráže) a doprovázel císaře Františka na jeho polním tažení do Francie roku 1813 a 1814. Jako odměnu si měl od císaře vyprosit, jistěže na dotaz císaře, povýšení do šlechtické hodnosti sv. pána pro svého otce. A to jako vděk, že mu otec umožnil službu v gardě svými prostředky, protože členové gardy si veškerou výstroj a celé tažení platili sami jako čestnou funkci. Po ukončení války se Johann vrací do úřadu a službu končí jako okresní hejtman v Nymburce. Odchází pak do Teplic, kde mu roku 1857 umírá manželka Antonie, rozená Fisherová. Po její smrti odchází do Prahy a usazuje se na Malé Straně, kde se zabývá amatérskou malbou a 3.12. 1880 umírá na Smíchově na sešlost stářím - je pohřben na dnešním Malostranském hřbitově. S manželkou měl tři děti – Bertu, Huga a Růženu.[3] Pokračovatelé rodu.

Záznam o narození Johanna (matrika Klatovy)

Záznam o úmrtí Johanna (matrika Smíchov)

Hrobka Johanna na Malostranském hřbitově v Praze

Náhrobní deska

Erb Johanna s korunou svobodných pánů

Rekonstrukce erbu z hrobky z pera Mgr. Ondřeje Štepánka

Rod Dačických tedy dlouho setrvával ve stavu erbovních měšťanů a provozovali i řemeslo, či zastávali větší či menší úřady v městské a státní správě, neoplývali majetkem ani se často neženili a nevdávali rovnorodě. Dačičtí z Heslowa tak nepatřili k aristokracii, ale drobnější šlechtě, které umožnila vzestup armáda a úřední služba.

Do širších dějin rod vstoupil až roku 1939 morálním aktem, kdy Mikuláš (1909–1971) a Hugo (1911–1989) po nacistické okupaci Československa v září 1939 za sebe a také za bratra Bedřicha (1913–1995) podepsali Národnostní prohlášení české a moravské šlechty, kterým se přihlásili k sounáležitosti s českým národem.

Dacziczky z Heszlowa jsou rodem velmi slavným, paradoxně však s velmi málo známými příslušníky, kteří se až na malé výjimky nikdy nevymanili z regionálního významu

[1] VESELSKÝ, PETR, Pánové Dačičtí z Heslova, Kutná Hora, 2011, s. 28

[2] Dačičtí, s. 29

[3] Dačičtí, s.30