S jednorožcem v erbu a se znamením Kaina na čele – Přibík Jeníšek z Újezda a Březnice

Březnický zámek nedaleko Příbrami v době pobělohorské získal Přibík Jeníšek z Újezda a nechal si vymalovat obraz staroměstské popravy i s brutálními detaily a již ve své době si nesl Kainovo znamení na čele. Kým byl?

Březnický zámek nedaleko Příbrami je místem památným. Původně gotická tvrz staročeského rodu Buziců z 1. poloviny 13. století, která byla v 2. polovině 16. století přestavěna na renesanční zámek Jiřím Lokšanem z Lokšan, místokancléřem českého krále a císaře Ferdinanda I. Historickým skvostem je zámecká knihovna, zvaná Lokšanská, nejstarší zámecký knihovní sál v Čechách dochovaný v původní podobě z roku 1558. V době pobělohorské získal zámek královský prokurátor Přibík Jeníšek z Újezda, a to jako konfiskát po Lokšanských.

Právě královský prokurátor Přibík Jeníšek z Újezda vtiskl zámku i městu svojí stopu, která je patrná dodnes a jen zde můžeme poznat tuto osobnost takřka osobně a zblízka.

Pozdější královský prokurátor Přibík Jeníšek z Újezda se narodil z manželství Buriana st. Jeníška a Reginy z Klenového a z Janovic okolo roku 1580. Jako čtvrtý z pěti synů neměl naději na zdědění většího majetku. Roku 1605 mu sice byl vymezen vlastní díl na otcově statku, ale výnos musel být vysloveně symbolický. Zbývala mu úřednická služba. Nemáme informace o jeho vzdělání. Jeho otec navštěvoval evangelickou městskou školu v Klatovech, ale studium Přibíka u jezuitů, s nimiž jej později spojovaly četné kontakty, není v pramenech doloženo. Totéž platí o cestě do zahraničí. Finančně náročný studijní pobyt v cizině si mladý rytíř rozhodně nemohl dovolit.

V letech 1598-1618, resp. 1624 zastával úřad nejvyššího písaře Jan z Klenového a z Janovic, bratr  matky Přibíka. Byl to bezpochyby on, kdo inicioval vstup Přibíka do úřednického aparátu Českého království a možná, že i sám dohlížel na jeho vzdělávání a mladý rytíř z Újezda se objevuje mezi rady soudu nejvyššího pražského purkrabství, jeho strýc ho následně jmenoval  (20. ledna) menším písařem při Úřadu desk zemských. V zaměstnanecké hierarchii tohoto úřadu se sice nejednalo o nikterak významný post, ale přece jen pomohl Přibíkovi v dalším vzestupu. Úřad desk zemských se vyvinul z funkce zemského notáře zapisujícího ve starší době soudní jednání. Od svého vzniku v polovině 13. století byl úzce spjat s činností zemského soudu, jehož registraturu vedl. Zároveň fungoval jako archiv království a disponoval i vlastní výkonnou mocí.

Pozice menšího písaře, nebo také písaře menších desk zemských, kterou Přibík Jeníšek mezi léty 1616-1619 zastával, patřila k pracovně nejvytíženějším a nejodpovědnějším. K jeho běžným povinnostem patřila účast na dopoledních poradách místo úředníků, jež se konaly v místnosti nad Vladislavským sálem vedle Staré sněmovny. V kanceláři předříkával přísahy, vedl knihy kopiářů, manuály místodržitelských dekretů, psal dopisy sporným stranám, vymáhal svědectví, vystavoval obranné listy, relace na záruky a uvázání se v majetek, vedl komorniční knihy, do nichž se zapisovaly komorní platy. Měl právo zápisu do menších desk zápisných a půhonných. Společně s místokomorníkem navštěvoval nemocné, aby zapsal jejich testamenty, nebo kontroloval, zda se někdo pro nemoc skutečně nemohl dostavit k soudnímu líčení.[1]

V této funkci ho zastihla bouřlivá léta stavovského povstání. S největší pravděpodobností se ihned po defenestraci jako katolík uchýlil na své svrčovecké statky a odtud se v doprovodu bratra Jana Jeníška a nejvyššího písaře Jana z Klenového a z Janovic odebral do exilu. Společně se uchýlili do sousedního bavorského knížectví.

V roce 1620 se navrací do Čech. A to z blíže neznámého důvodu. Spolu s vojenským doprovodem byl poblíž Vodňan zajat a poslán do Prahy před direktorium.  Následujících pět měsíců strávil Přibík Jeníšek ve vězení v Bílé věži na Pražském hradě. Jistěže ve strachu o život a za špatných podmínek, kdy hladověl a trpěl nouzí. Nicméně byl propuštěn a začátkem listopadu 1620 se vypravil ke dvoru do Vídně s poselstvím od zemských úředníků dlících v Pasově. Při osobní audienci ho přijal samotný císař. Přibík zároveň předal panovníkovi svou osobní žádost, jež s největší pravděpodobností obsahovala prosbu o náhradu utrpěných škod.[2]

V sídelním císařově městě se nejspíš objevila myšlenka dosadit Přibíka do role, která mu jako Kainovo znamení vydržela po staletí. 15. března 1621 obdržel titul "procurator et accousator regius", tedy stal se královským prokurátorem při vytvořené exekuční komisi. Jeho hlavním úkolem bylo shromáždit důkazy viny na osoby účastnící se povstání proti císaři.

Staroměstská poprava byla momentem obratu v jeho osobním i profesním životě. Z tribuny sledoval popravy všech odsouzených, na jejichž likvidaci se sám podílel a výrazně si tím hmotně pomohl. Do budoucna se, stejně jako ostatní jemu podobní, musel obával možné restaurace poměrů, a proto ochotně plnil císařovy rozkazy. Příznačné je, že si velký obraz popravy nechal namalovat na svůj zámek v Březnici, kde je dodnes. Včetně brutálních detailů sekání údů či vyřezávání jazyka. Snad mu měl připomínat krvavé theatrum, kterého se účastnil. Možná měl psychologický význam. Těžko dnes soudit, co se dělo v nitru Přibíka Jeníška. Ale to množství krve se jistě nedalo zapomenout. Navíc byl Přibík se svou manželkou Kateřinou z Talmberka bezdětný a mohl to vnímat jako Boží nepřízeň. A za usilovnou a velkou podporou jezuitů mohla stát nejen zbožnost a ukazování loajality nové moci, ale i snaha o potlačení strachu z konečného soudu po smrti.

Přibík Jeníšek s pomocí Vojtěcha Chanovského tedy inicioval založení koleje Tovaryšstva Ježíšova v Klatovech (1636).

Klatovy však byly daleko od Březnice a Přibík Jeníšek toužil mít jezuitskou kolej přímo na svém panství. Nejprve v roce 1630 povolal z jičínské koleje dva kněze a ubytoval je na zámku. Podřízenost světskému faráři byla ovšem jezuitům trnem v oku, a proto se Přibík rozhodl postavit nový kostel, který by později Tovaryšstvu daroval. Proto vyrostl na náměstí v Březnici kostel zasvěcený sv. Ignáci a sv. Františku Xaverskému. Projekt nového svatostánku vypracoval věhlasný stavitel Karel Lurago. Rok před svou smrtí konečně Přibík z Újezda přikročil k realizaci svého snu. Zakládací listina březnické jezuitské koleje nese datum 23. dubna 1650. Přibík v ní daroval Tovaryšstvu nový kostel sv. Ignáce a Františka, starý kostel sv. Mikuláše, panství Petrovice, patronátní právo nad kostely v Bubovicích, Tochovicích a kaplemi sv. Barbory v Pročevilech a sv. Trojice v Hrádku. Prvním rektorem koleje se stal Bernard Oppel, kazatelem Jiří Pffeferkorn. Po Přibíkově smrti se jezuitům dostávalo vydatné podpory od vdovy Lidmily Kateřiny z Újezda i od dalších donátorů z řad šlechty a měšťanů. V roce 1654 vzniklo při koleji čtyřtřídní gymnázium a o pět let později seminář sv. Josefa.

V červnu 1623 vystřídal Přibíka Jeníška v úřadu královského prokurátora Václav Viduna Obytecký a on sám se stal karlštejnským purkrabím za rytířský stav. Přibík Jeníšek z Újezda následně nastoupil do podkomořského úřadu královských měst 24. února 1624. V úřadu podkomořího královských měst, strávil Přibík Jeníšek z Újezda plných 16 let. Zároveň byl i rekatolizačním komisařem.

Vrcholu své úřednické kariéry dosáhl Přibík Jeníšek z Újezda 28. června 1640, kdy byl jmenován nejvyšším písařem Českého království. Výše se v rámci rytířského stavu již dostat nemohl. Z titulu své funkce dohlížel na práci Úřadu desk zemských a účastnil se zasedání zemského soudu, kde bděl nad správností zapisovaného soudního protokolu. Z katedry předčítal svědectví a rozsudky a nesměl se odtud vzdálit pokud soud zasedal. Nadále patřil do sboru místodržících spravujících zemi v nepřítomnosti panovníka.

S přibývajícími léty se bezdětný Přibík Jeníšek začal ohlížet po svém dědici. Oblibu našel v synovi svého bratra Jana a Anny Nebílovské z Drahobuzi, Přibíku Františkovi. Poskytl mu vzdělání, vypravil ho do zahraničí a učinil ho svým dědicem. Jeho přízeň vyvrcholila v roce 1642, kdy svému synovci vymohl přijetí do panského stavu. Sám Přibík zůstal až do své smrti rytířem. Císařská listina z 25. dubna 1642 pouze polepšuje Jeníškovský erb a vypouští jméno Jeníšek z titulatury. Jmenovaný se tak nadále psal jako Přibík z Újezda. Tuto skutečnost potvrzuje i fakt, že Přibík z Újezda zastával až do své smrti úřad nejvyššího písaře království, který byl vyhrazen pouze příslušníkům rytířského stavu. Stejné privilegium obdržel Přibík František, navíc s povýšením do stavu svobodných pánů.

Bývalý královský prokurátor zemřel 25. března 1651 v Praze. Přibík Jeníšek zemřel během bohoslužby a jeho tělo bylo posmrtně tři dny vystaveno v chrámu sv. Salvátora a poté převezeno do Březnice, kde spočinulo v kryptě nově vybudovaného kostela sv. Ignáce a sv. Františka Xaverského.

Potomkem synovce Přibíka Jeníška byl Jan Josef svobodný pán z Újezda, který zemřel 23. dubna 1728. Tehdy zůstávala naživu jeho dcera Anna Alžběta, členka dominikánského konventu sv. Anny na Starém Městě pražském, vnučka Marie Anna, provdaná za Martina Antonína hraběte Michnu z Vacínova a bratranec Přibík, příslušník Tovaryšstva Ježíšova. V předtuše konce rodu po meči  si Jan Josef vyžádal na císaři Karlovi VI. povolení, aby mohl celý svůj majetek i s erbem a přídomkem odkázat svému příteli Vilémovi Krakovskému z Kolovrat, což se po jeho smrti skutečně stalo. Když se i osud Krakovských z Kolovrat naplnil, přešel přídomek z Újezda na další šlechtický rod Palffyů z Erdodu, kteří sídlili na Březnici až do rou 1945.

V erbu březnické větve uherského rodu Palffyů tak přežil Jeníškovský jednorožec až do 20. století, kdy definitivně opustil zámek i kraj spolu s nuceným odchodem posledních Palffyů ze zámku Březnice. V roce 1945 se tedy obrazně uzavřely dějiny Jeníšků z Újezda v Čechách. Dodnes si však královského prokurátora můžeme představit přemýšlejícího nad obrazem staroměstské exekuce…

[1] 5 K historii a fungování úřadu Pavla BURDOVÁ, Úřad desk zemských, SAP 36,1986, s. 276-381

[2] V. LÍVA, Ced.), Regestafondu Militare. Prameny k dějinám třicetileté války I, Praha 1951, s. 48