Velmi ironický a nevážný dodatek k poznámkám o literatuře české

Jedno z arabských přísloví, kterým jsem se často i řídil, zní JESTLIŽE NĚCO NEMÁ SMYSL DĚLAT, NEMÁ ANI SMYSL DĚLAT TO DOBŘE. Jenže zřejmě jde také o definici toho smyslu.

V poslední době přibývá dobře napsaných (svižně, stavebně zajímavě, jazykově solidně, s použitím modernistických i postmodernistických postupů atd.) naprostých krávovin. Dan Brown, který jistě každého napadne první, při tom patří jako spisovatel ke třetí lize – je stereotypní, naivní a jeho schéma se v knihách stupidně opakuje: hrdina má staršího zkušeného nebo mocného ochránce či pomocníka a ten se ukáže na konci být hlavním padouchem. Ale také třeba spisy Raymonda Chouryho nebo Patricka Grahama jsou přesně ty skvěle napsané naprosté hovadiny, jaké mám na mysli.

Není na tom nic divného – auta jsou taky dnes vymakanější a šlehače rovněž. Je to totéž? Možná ano. Ale ta auta a šlehače jsou opravdu lepší, než ty někdejší, kdežto ty hovadiny nejsou „lepší“ než Vančura, Mann nebo Tolstoj.

Nechtějí být. Mému synovci, který rozumí hudebnímu světu současnosti a sám hudbu tvoří, kupříkladu nepřipadají texty jednoduchých českých popových písní vůbec pitomé – prý takové být musí, jednoduché popěvky, klasický model, totiž anglické písně - jsou taky pitomé (I need you, I love you, I miss you) a je to tak dobře, o text tam nejde.

Nu, ještě v osmnáctém století neměl žádný malíř pocit, že je třeba, aby raději zemřel hlady (totiž, aby se uchlastal, to je myslím přesnější), než se vzdal svého objevu a originálního počínání, totiž že všechny jeho postavy jsou hranaté a obtažené tlustou modrou čárou. Nebyli prokletí básníci, to všechno přišlo až s kapitalismem a masivní reprodukcí, přišlo přecenění originality a potřeba kapitalistů mít taky něco, co mají jen a jen oni. Zároveň se vznikem masové výroby kulturních statků se narodili i prokletí umělci.

Zrodili se zároveň s reklamou. No, je to podezřelé příbuzenstvo…

A teď to musíme otočit: jaký je tedy ten smysl? Dan Brown nechce napsat nádhernou knihu (haha, samozřejmě, že chce a nejspíš si myslí, že nádherné knihy taky píše, protože to si nejspíš myslí každý, kdo píše), no a chce, aby se co nejlépe prodávala.

Ty pitomé písně mají proto tak pitomá slova, aby se dobře prodávala. No a nedávno poznamenal smutně jeden nakladatel, že kniha, kterou mu autor přinesl, je bohužel příliš inteligentní. To znamená, že kdyby byla blbější, byla by lepší. A poradil, kde je třeba nacpat happy end, které věty jsou moc komplikované, kde překáží příliš intelektuální odkazy…

Jestliže je jediným smyslem něčeho vydělat na tom peníze, je také třeba dělat to dobře, v tomto případě dělat to přiměřeně blbě. Koneckonců, to se také musí umět.