Příspěvek do diskuze o ministerstvu kultury aneb Gorod a kultura

Tento text (některé části jsem opakoval i jinde a jindy) jsem poslal redakci LN jako ohlas na jiný článek o ministerstvu kultury. Pro nával jiných důležitých úvah a námětů z našeho bohatého života nenašla redakce pro něj prostor, což chápu, vzhledem k jeho obsahu - a tak ho dávám mj. sem, kde si také pár desítek čtenářů přelouskne.

Kdysi navštívil Prahu ruský operní zpěvák, vypůjčil si auto, objížděl den naší zemí a pak prohlásil, že Čechija je překrásný gorod v sredu Jevropy. Argumentoval tím, že když jedeš, stále vidíš aspoň jeden dům. Gorod, opakoval. Z okolí Prahy se mu nejvíc líbil Špindlerův mlýn.  Je to otázka úhlu pohledu, tedy rozměrů. Zrovna tak je to s názorem na kulturu.

Každou chvíli se diskutuje o tom, zda vůbec máme mít ministerstvo kultury, rozhodně pokaždé, když se hledá nový ministr, což je zhruba každý rok. Nepotřebujeme ministerstvo kultury, potřebujeme kulturní politiku.

Politická vrstva, které říkám „inženýři z malých měst“, chápe „kulturu“ jako zábavu po práci, obchodu a tenisu, dnes i golfu. Životní kvalita, která maloměstským inženýrům při tom stačí a které říkám „syté bavorské městečko“, jistě materiálně není nic hrozného, nemůže ale být spirituálním cílem žádné moderní společnosti, natož státu. Nemá totiž myšlenku. Inženýři fatálně zaměňují pojmy. Nejde jen o peníze.

Kultura je částí státu, ale především je stát jenom součástí kultury a společnost celá je kulturou. Umění, živé umění i památky, které většina inženýrů stále zaměňuje s kulturou jako takovou, to je jenom vrcholem ledovce; jemu opravdu postačí svoboda, aby žilo naplno, a stát má být jen největším a inteligentním mecenášem.

Kultura je však mnohem, mnohem širší pojem: kultura je výsledkem vývoje a práce, spadá pod ni všechna historická lidská tvořivá aktivita, společenské chování, pospolitost, právo, dějiny a stát - a pak je zde oblast kumštu a společenského života, hry a kreativity, jíž také neobratně říkáme „kultura“. Nejpodstatnější souvislost s kulturou je však v hlubší sféře, v oblasti sebe-vědomí a morálního vědomí, v tom, čemu se říká identita země a národa.  Zejména, budeme-li součástí Evropské unie.

Můžeme vytvořit ministerstvo školství a kultury, jež by mělo větší vážnost díky vlivu na vzdělanost země, zrovna tak můžeme mít kupř. ministerstvo kultury, místního rozvoje, turistiky a sportu, které by bylo silné morálně i finančně, je to jedno, podstatné je, zda máme kulturní koncept této země. Otázka nestojí, zda v jeho čele má stát manažer nebo umělec – v jeho čele má stát osobnost.

Právě povrchnost debat o kultuře a jejím ministerstvu naznačují, že globální úvaha, plán, koncepce, to, čemu se říká myšlenka státu (kdo to řekl, že státy žijí a hynou myšlenkami, z nichž vznikly? [1]), na kterou jsme před lety rezignovali, nám schází a měli bychom se k jejímu hledání vrátit. Jazyk, uměny, školství, věda a výzkum, zdravotnictví, ekologie, řízení, media, etika, spravedlnost, veřejná správa, to všechno jsou úzce, existenčně od sebe odvislé oblasti, vázané kauzálně jedna na druhou a jsou to oblasti kulturní.

Moderní stát je manažerem své substance, své myšlenky. Mám dojem, že všechny problémy politické kultury, kterými tak bolestně procházíme, mají svůj zdroj mimo jiné právě také v nedostatku této myšlenky. Myslím si také, že jest ji hledat právě v kultuře a dějinných souvislostech, protože jakákoliv politika by měla být kulturní. Nejde jen o to 1 procento – bože, setinu! – rozpočtu, které by opravdu mělo být v kultivované zemi samozřejmostí, jde o to, že bychom měli říci, čím jsme byli, čím zůstáváme a čím být chceme.

Tento gorod bude buď originální svou kulturou, anebo propadne sítem. To myšlenka a jedině ona totiž odlišuje skutečný národ a opravdový stát – i součást Evropské Unie - od turisticky stále méně zajímavého regionu, ovládaného mezinárodními bankami, v němž se o posty a prachy hádají s gangstery lokální pseudopolitici bez kultury.

[1] Jenže myšlenka, na jejímž základě vznikla Česká republika, byla, obávám se, jen ta, že by nás Slováci mohli zdržovat na cestě k trhu bez přívlastků. Ukázalo se, že nás naopak v mnohém předběhli. Ať jde o zákaz odporných billboardů u silnic, přímou volbu prezidenta, hejtmanů, primátorů a starostů atd. Člověk se nemůže ubránit pocitu, že u nás to dělali politici jinak jen a jen proto, aby snáze kradli.