Ostuda se Seifertovými spisy

Mezi mnoha knihami, které jsem vzal do ruky, když jsem se stěhoval a zmenšoval knihovnu, bylo půvabné nové vydání románu Západ Karla Václava Raise. Nakladatelství Akropolis knížku vydalo v roce 2004, s obrazy Antonína Slavíčka, rejstříkem, slovníkem, výtečným doslovem Jaroslavy Janáčkové…

Začetl jsem se, jako se to stane asi každému, kdo uklízí knihovnu, a zesmutněl jsem: pane bože, taková krásná knížka… Lidská, fantastický obraz světa lidí, žijících pro jiné, příběhy něhy a soucitu. Půvabný, právě těmi zvláštními archaismy („přiběhl všecek usatoněn“, „zakublán do kožichu…“) dojímající a cvoky jako mne konejšící jazyk. A nikdo už ji nikdy nebude číst, uvědomil jsem si sklíčeně, jen pár vědců a tu a tam někdo jako já. Jsme ve světě, kde se už stejně nebude číst nic, tak co…

Petr Zídek, jeden z mála novinářů, na které se nevztahují Aldingtonova slova o tom, že existuje jen jedno ještě prodejnější povolání, autor, kterého si velice vážím, nedávno také s lítostí v Lidových novinách napsal, že je ostuda, že Seifertovo sebrané dílo vydává okrajové nakladatelství. Prý nedokáže knihu prodat. Je to Akropolis, jak samozřejmě tušíte.

Já se ale ptám, čí je to ostuda.

Tzv. okrajové nakladatelství vydává Seiferta proto, že ta „ústřední“, existuje-li něco takového, se na to prostě mohou vykašlat a také se na to vykašlou. Nejsou v majetku jednotlivců, milujících knihu, ale finančních skupin, které… škoda slov. Na štěstí ještě existují desítky „okrajových nakladatelství“, které drží českou literaturu a knižní kulturu nad vodou.

Co se jim dá radit? Aby utratili ještě jednou tolik na reklamu, co stála výroba knihy (to je mimochodem asi tolik, co tři veliké inzeráty v deníku) a prodali nejvýš o 100 výtisků víc? A jestliže se zvýší DPH na knihy ještě o pár procent, ještě méně?

I v Luxoru, paláci to knih, v regálech Novinky hned za vchodem vždycky ve středu polic, tam, kam dopadne první pohled každého návštěvníka, nejsou ty nejkvalitnější knihy, na které by bylo dobré upozornit, ale ty publikace, které se stejně prodávají nejsnáze.

I v Lidových novinách, které chtějí být deníkem inteligence, vychází ve srovnání počtu řádků věnovaných banálním filmovým šunkám typu Prci, prci, prcičky IV., česká literatura tak jedna ku dvaceti.

Vzpomínám si na kantora, v jehož třídě nikdo nefetoval. Měl jednoduchý přístup – byl razantní, vtipný a spravedlivý, děti se rychle naučily si ho vážit. K drogám řekl dětem jednoduše, že fetují jen sráči. Víte, říkal, když někdo bere drogy, musíme ho ne litovat, ale hluboce jím opovrhovat, je to posera a guma, ubožák, lejno u cesty. Musím říci, že ta metoda docela fungovala.

Myslíte, že by pomohlo, kdyby se děti ve škole od kantorů dovídali, že kdo nečte aspoň jednu knihu za dva měsíce, je prostě guma, ubožák, lejno u cesty? Když třeba Radim Jančura říká, že zásadně žádné knihy nečte? Kde je takový kantor?

Těch cca 200-300 čtenářů, kteří si další díly Seifertových spisů možná koupí, je v tomto dějinném okamžiku maximum. Země, které ví, k čemu jim je jejich kultura, např. Finsko, realizují své granty opačně – nedávají peníze nakladateli, ale všem veřejným knihovnám, které všechny musí Seiferta z těch peněz koupit. V knihovnách pak spisy čekají na své čtenáře, jako ten Západ na mne. Ale jak říkám, jsou to země, které… Někteří představitelé naší země také vědí, k čemu je jim kultura. Nenapíšu to sem, neboť nechci být sprostý.

Ceterum autem censeo: Čtěte Literární noviny!