- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Hamánek se zaujetím listoval barevnými, ani ne měsíc starými časopisy pro ženy, které nechává hostinský Vopička ležet na okně, aby se jimi rozptylovali osamělí pijáci. Olek Krákora seděl na druhém konci stolu a snažil se vytvořit z cigaretového kouře kroužek, což se mu ještě nikdy nepodařilo. Brejžek se zabýval zajímavou činností: ustřihl si jeden zrzavý vous a pokoušel se na něm udělat uzel. Magistr Strmoles pil malé pivo u pultu a měřil si puls. Vždycky, když mu vyjde nějaký komentář, stoupne mu totiž tlak.
„Co to čtete, můj princi?“ zeptal se Šušma, vcházeje. Hamánek však neodpověděl „slova, slova, slova“, ale: „Poslyšte, jaká je vaše vysněná profese? Tady píšou, že každý má nějakou vysněnou práci a jen málokdo ji dělá.“
„Vy víte, vládce hlodavců,“ řekl básník, který dosud nevydal ani jednu knihu, protože se, jak říká, nedovede podbízet, „že jsem nikdy nechodil do zaměstnání a žádnou práci nechci, protože by obsadila příliš velkou část mých duchovních kapacit.“
Pak ale jeho tvář na sebe vzala něžný výraz.
„Ano,“ řekl, „o jednom zaměstnání jsem uvažoval: kritik restaurací… To by bylo něco pro mne, leč jak se k tomu dostanu?“
„To nevím,“ vmísil se komentátor Strmoles od pultu. „Jinak vím všechno, respektive mohu cokoliv komentovat, ale jak se stát kritikem restaurací, to netuším. Na žádné škole se to zatím nevyučuje. Nicméně mohu ze zkušenosti říci, že nejlepší je přesvědčit několik šéfredaktorů, že hospodám rozumíte. Nejlépe penězi. Takhle můj tchán přesvědčil kdysi mého šéfredaktora, jelikož jsem do té doby samozřejmě žádné komentáře nepsal, že si myslím něco o čemkoliv – a hle. Dnes píšu komentáře o čemkoliv.“
Krákora se rozkašlal.
„Hm,“ zkřivil básník ústa, „se šéfredaktory mám mnoho hrůzných zkušeností. Nemohu je ani přesvědčit, že jsem básník a to bezesporu jsem, jak je mám tedy přesvědčit, že jsem něco, co jsem nikdy nezkoušel?“
Při slovech o tom, že je Šušma básník, se Blbrejžek hlasitě zachechtal a omylem spolkl již zavázaný vous. Šušma ho přejel vražedným pohledem. Komentátor se usmál.
„Tak to už s novými povoláními chodí,“ řekl. „Vzpomínám si, jak kdysi po velké listopadové revoluci jeden bubeník oznámil v hospodě, že teď pracuje pro tajnou službu, a když jsme se divili, že si vybrali zrovna jeho, řekl: no napadlo by tě, že zrovna já dělám pro tajnou službu? Ne, přiznali jsme, to by fakt nenapadlo nikoho, a on vítězoslavně zvolal: No a to je právě ono!“
„Hm,“ pravil Brejžek. „Takový tajný služby my máme, to je pravda.“
„Takové profese se prostě nějak vytvářejí pod tlakem doby,“ pokračoval Strmoles. „Běžné publikum nechápe, co vlastně dělají, ale zvykne si, protože si zvykne vždycky. Tedy aspoň naše české publikum.“
„Moje snové povolání,“ řekl Hamánek, „je analytik v bance nebo nějaké takové agentuře. Vždycky, když je vidím v televizi, závidím jim. Je jim mezi čtrnácti a devatenácti lety, mají krásný kravaty a nagelovaný hlavy…“
„Co takovej analytik asi dělá?“ zamyslel se Krákora.
„Analyzuje,“ řekl Šušma.
„A co poradce?“ otázal se Blbrejžek. „To byla moje ideální profese.“
„Asi něco radí,“ soudil Šušma.
„Počkej a ten, no, politolog?“ zajímal se Vopička.
„Nene,“ řekl Strmoles, „všechny ty profese, o kterých tu mluvíte, dělají celý den totéž – čtou noviny.“
Šušma zazářil:
„Takže jsem analytik, poradce, politolog a básník… Všechny vaše sny se ve mně splnily… Jen recenzentem restaurací se asi nestanu… Mohl bych se ale stát kritikem pajzlů a těch je stejně víc.“
Další články autora |
Spousta důchodců si dnes přivydělává, aby zvládli zaplatit stále rostoucí výdaje a nemuseli se spoléhat na pomoc svých blízkých. Podobně tomu bylo...