Poznámky k literatuře české

Internet, toto nové médium, je, jak říkávám, skvělým novým druhem samizdatu, k němuž se může starý, opuštěný literární kojot uchýlit a výt si na něm, jak se líbí jen jemu. A tak si vyji.Chtěl bych předeslat, že, nejsa teoretikem, nepoužívám správnou terminologii. Věta typu „apriorní negace aktualizujících konotací“ se v tomto textu nevyskytne. Je mi jasné, že si tím škodím, ale jednak to jinak neumím, jednak se nemohu zbavit názoru, že napíšu-li o jedné skupině českých politiků, že jsou to „nenažraní inženýři z malých měst“, je to jaksi přesnější, než „deprivovaní provinciální technokraté“.

JEREMIÁDY
Většina spisovatelských textů o stavu české literatury a spisovatelství, s nimiž se bylo v poslední době setkati, bývaly jeremiády. Musíme je ale rozdělit – něco jiného je být znepokojen celkovou kulturní politikou a situací, nedostatkem zájmu politiků o kulturu a dalšími nedobrými vlastnostmi veřejnosti, něco jiného pocit osobní nedoceněnosti.
Po dvaceti letech po manšestrovém převratu však už asi výkřiky o hynoucí a zanikající české literatuře spíše jsou marginální tklivou dekorací a svědectvím o subjektivním pocitu části literátů českých.
V Britských listech napsal Miroslav Vejlupek: Je to historický paradox: rok 1989 přinesl spisovatelům svobodu slova, ale vzal jim čtenáře. Nu, rozhodně nevzal čtenáře knihám, těch se prodává a čte víc než dost, jen jiných a jinak; nevzal jim nakladatele, protože nakladatelství je nespočítaně a svého nakladatele najde, po větším, či menším úsilí každý autor, po případě má možnost vydat dílo sám či zveřejnit je na internetu.
Štkají především autoři kolem šedesáti a starší, i když samozřejmě ne všichni. Hodně a velmi smutně a většinou výtečným, barvitým jazykem vyjí básníci, neboť uživit se básnictvím už prakticky nelze. Leč lze… K tomu se později vrátíme.
Každý býček podle sebe soudí. Mladí autoři vesměs nenaříkají, anebo jsem si toho nevšiml. Neznám úvahy Rudiše nebo Zmeškala či Brycze o tom, že česká literatura co nevidět zahyne a mám dojem, že bych je nenašel. A třeba Jáchym Topol je naopak velmi spokojený, jak z jeho úvah plyne. Dalo by se říci, že míra obavy o osud české literatury je úzce, nepřímo úměrně spojená s osobní autorovou situací na trhu.
Znám však Bryczovy obavy z toho, že mladá generace přestává vůbec číst, jichž nabyl jako středoškolský profesor češtiny. Asi ví, o čem mluví. Můj hepatolog smutně přiznal, že jeho děti, ač je nutil, přečetly asi tak deset knih, zatímco děti mého hematologa jen dvě. Čumí na obrazovky. Možná je změní elektronické čtečky.
V roce 2008 vyšlo dle Národní knihovny v České republice 16 100 knižních titulů v češtině (18 520 celkem) a z tohoto počtu bylo přes 88 % knih v prvním vydání. Literárních textů v prvním vydání bylo z tohoto množství vydáno pouhých 3570, dětských knih v prvním vydání 1201 - což znamená absolutní rekord od roku 1989. V prodejnosti se na 1. místě mezi beletrií umístila kniha Michala Viewegha Román pro muže, mezi dětskými knihami Harry Potter a relikvie smrti. Počet registrovaných vydavatelů dosáhl ke konci roku 2007 čísla 4 073, z toho největším bylo vydavatelství Euromedia (Bertelsmann) s 413 tituly (edice Ikar, Knižní Klub, Odeon, Universum), druhý Computer press s 382 tituly, třetí Vysoká škola báňská s 371 tituly v roce 2007. Všechno dohromady - odhadem prý 52 milionů knižních hřbetů. Nejinspirativnější jsou přitom knihy o plovoucích svíčkách z parafínu a statistické ročenky... Úspěchem je, když se od jednoho titulu prodá pět tisíc výtisků, standard je pod tisíc. Zbytek nákladu jde většinou do Levných knih.
Je jasné, že zánik literatuře, jež vydává několik tisíc novinek ročně, asi nehrozí.
Jiná věc je její způsob existence a smysl, respektive naplnění. Při velikosti naší kotliny a počtu jejích obyvatel (jiná věc je, že mnozí z ciziny říkají, že co se týče kvality čtenářské obce, stále ještě si můžeme fandit – nemohu ani odmítnout, ani potvrdit) je až na výjimky prakticky vyloučeno „živit se literaturou“, samotným psaním knih. To dokáže jen velmi úzká skupinka, na jejíž jedné straně se stkví bestselleroví dva až tři autoři, jejichž čtenáři si je kupují zásadně, vždycky a bez přemýšlení, z čistého zvyku, na straně druhé ve vlhkém stínu vykvétá záhon nesmírně plodných především autorek, které náklad jedné knihy autora skupiny první vyvažují sedmi knihami ročně, dohromady v témž nákladu. Jejich čtenáři si je také kupují mechanicky, na základě jména, jako se kupuje pivo nebo víno.
(Když už se bavíme o penězích, uvědomujete si, že v žádném, snad vyjma sorosovského finančního spekulantství, jež ale vyžaduje pár miliard základního vkladu, v žádném oboru lidské činnosti se nedají vydělat tak rychle tak šílené peníze, jako právě na tom přesyceném a nepřehledném literárním trhu? Ale taková pecka, jaká se v roce 2008 povedla Michalu Vieweghovi s Románem pro muže (umíte si představit lepší název pro vánoční dárek manželovi?), se hned tak v české kotlině nepodaří.
A svět: Vydělal snad někdo jiný – nepočítám různé Sorose - něčím jiným za doslova pár let tolik, co paní Rowlingová? I pro ni o všem platí tzv. Škvoreckého axiom „Kde by byl Shakespeare, kdyby se narodil v Bulharsku?“ – i ona by, stejně jako Shakespeare, asi byla poněkud jinde, kdyby psala bulharsky. Nebo, konečně, česky.)
Roman Jakobson měl by dnes asi ještě víc pravdu, když si myslel, že Karel Hynek Mácha by v současnosti publikoval (a proslavil se velice) svůj intimní deník a Máj by pak někdy vyšel v rámci vydávání čehokoliv, o čem se dá napsat, že to pochází od autora bestselleru „Pical jsem Lori dnes dvakrát“.
O VÝZNAMNÉ LITERATUŘE
Umberto Eco, jehož břitkého intelektu jsem důsledným obdivovatelem, je autorem zkratky GUW (Great unread writer) – veliký nečtený spisovatel. Do této kategorie spadá několik jmen autorů, kteří dosáhli takové ikonické velikosti, že prostě KAŽDÝ ví, že jde o veliké spisovatele, o ty největší. Zároveň je nikdo nečte. Nikdo znamená téměř nikdo a z toho téměř ještě téměř nikdo kompletně. Z toho jsou pochopitelně vyňati literární vědci, kteří musí.
Kdo nezná Prousta nebo Joyce? Ale kdo četl víc než Swannovu lásku? Kdo poctivě přečetl Odyssea od začátku do konce? Kdo nezná jméno Goethe nebo Thomas Mann? Četl jste všechny díly Josef a jeho bratří, aha? Kdo neslyšel o Gertrudě Steinové, ó literáti? A co jste četli naposledy? Nelžete mi. Eco má pravdu. Velikost zmíněných titánů se tím, že je skoro nikdo nečte, nijak nezmenšuje. (Rabelaise také nikdo celého nepřečetl, a ačkoliv je Život a dílo Tristrama Shandyho kniha zábavná, celou ji přečíst je namáhavé a vlastně se to nevyplatí, nejzábavnější je její princip, způsob vyprávění a pohrávání si s psaním a příběhem a ještě lecčím. Jakmile se jím pobavíte, vlastně už jen čekáte, až všechny motivy dopletou své cůpky.) Ovšem chválit je je něco podobného, jako dávat v restauraci, kde svíčková stojí 800 kč, ještě 10% spropitné – v té ceně svíčkové už je ukryto spropitné ve výši asi 600 korun, což je myslím postačující.
V literatuře podobně jako v reklamě postačí vám v podstatě věhlas. To je půvabné české slovo, značící cosi jako pozitivně dobře známý. Věhlasu nabýváme různě a nebudeme se tím zde zabývat. (Až budu psát o výběru autorů, vhodných k překladu, objasním jeden aspekt vzniku věhlasnosti). Opravdu významné knihy stejně nikdo nečte, jak říká Eco.
O TRHU (ŽÁDNÁ NEVIDITELNÁ RUKA TOHOTO NEEXISTUJE) - O TECHNOLOGIÍCH ANEB O CIRKUSE
Nemáme k dispozici čtenářský trh jako literáti píšící německy, francouzsky, rusky či španělsky, samozřejmě nesrovnáme se ani s Poláky. Existují odhady, podle kterých se bez inteligentní vládní kulturní politiky obejdou země nad třicet pět milionů obyvatel. Musím říci, že s tím lze souhlasit, už proto, že právě tyto země, díky významu, který si u nich kultura vydobyla i svou kvantitou, obvykle inteligentní vládní kulturní politiku zcela samozřejmě mají. Naší výhodou je lehké a milé rozšíření publika o Slováky, kteří česky číst nezapomněli.
Na stomilionovém německém trhu (A + D + CH) se nějak uživí i experimentální poezie, jejíž význam pro vývoj a barvu jazyka je nesporný, u nás se nejen neuživí, ale bude se zároveň setkávat s popíráním své užitečnosti, vesměs právě ve jménu „tržní“ pseudofilosofie. (Soukromě chovám podezření, že ta ekonomická věda žádná věda není a že neviditelná ruka trhu existuje jen na úrovni hokynářství a zelinářství, o schod výš už si vlastně zákazníček vybrat ani nemůže a o tři schody výš jde o čistou a tajemnou manipulaci celosvětových spiknutí – někde jsem četl pěknou úvahu nositele Nobelovy ceny, že trh funguje, nenarazí-li na monopol buď mocenský nebo ekonomický, no a potom nefunguje, - jak prosté a vědecké).
Český knižní trh je také velice významně poznamenán tím, že na rozdíl od jiných je jaksi nevlastenecký. Nevím, zda je to typické pro menší literatury, nebo zda je to specificky české. (Moji maďarští kolegové ale tvrdí o maďarském trhu něco podobného).
Rusové, Francouzi, Američané a Angličané či Španělé čtou především, ba téměř výhradně „svou“ literaturu a k překladům se dostávají velmi zřídka, Německo je výjimka, kde se zejména angloamerická literatura čte víc, možná to máme po nich – ale i Němci čtou především německé spisovatele. My českou literaturu naopak moc nečteme. Může to být tak trochu i tím, že jsme uvěřili názoru, že se v Čechách nepíše dobrá próza. Svou roli určitě hraje i vytváření obecných mlhavých povědomí, že co je čtivé, je trochu neliterární a naopak, na čemž má samozřejmě zásluhu žurnalistika a kritika.
Evropou, a vlastně dnes už i celým světem, jezdí takový literární cirkus. Říkám mu Circus Magnus. Mám dojem, že první ten systém k cirkusu přirovnal můj kamarád, maďarský spisovatel György Spiró.
Reklama a její děti, jako je PíÁr a marketing, nás za krátkou dobu své existence víceméně sežraly a dnes s námi ve svých trávicích ústrojích dělají, co se jim zamane. Stejně - jejich majitelé, ředitelé, zaměstnanci, filozofové i autoři té učebnice postupují podle prvních dvou kapitolek učebnice Reklama a PíÁr pro začátečníky, dál to nečetli – zachází s literaturou jako s prášky na praní či houskami. Nediskutuji o tom, zda je to dobře nebo špatně, jen konstatuji. Literatura, od obrozeneckých časů a časů prokletých básníků chápaná jako cosi posvátného, samozřejmě nechce být houskou, jež se pečou a prodávají v každé ulici od jiného pekaře, ale občas jí nic jiného nezbude. Můžete psát a publikovat a o vnější efekt příliš nedbat – řekněte si, hlavně, že jsem napsal, co jsem chtěl a teď ať se s tím děje, co si Hospodin přeje, aby se dělo. Můžete se taky reklamy zmocnit a pokusit se naskočit do cirkusu.
Literární cirkus je podoben vlaku o desítkách vagonů. Vagony jsou na místenky a ty určuje generální ředitelství, nedají se koupit – nebo: téměř se nedají koupit. Viz níže. Místa přiděluje obchodní oddělení, které sedí všude a nikde, zaměstnanci se navzájem ani neznají a vedoucího nemá.
Vhodnost autorů do chlívku se proměňuje podle situace. Například, je-li právě válka v Bosně, zvětšuje se chlívek pro bosenské spisovatele, jen to nesmějí být humoristé, i kdyby byli ausgerechnet zrovna nejlepší na světě. Zde politika záslužně substituuje finančně náročnou reklamu.
Zlí jazykové tvrdí, že na tom mnozí autoři dnes i v minulosti pracovali zcela koncepčně. Našli se i nešťastníci, kteří se ve snaze napomoci osudu upřímně snažili být pronásledováni, nakonec se jim to podařilo a hodně zkusili, do cirkusu se ale stejně nedostali, protože i cirkus předpokládá aspoň nějakou míru talentu.
Jak ale do cirkusu proniknout? Dejme tomu, že ze 100% produkce na nás „východní“ autory připadá cca 1% . Tato potřeba byla dříve hravě ukojena pomocí dvou, tří prominentních disidentů. Když se změnili v disidenty bývalé, nastal zmatek.
Jak to dělají nakladatelé dnes?
Neutrácejí raději peníze za lektora, který by přečetl dejme tomu všechny české novinky – nehledě už k tomu, že by ten nešťastník mohl lehce přijít o rozum. Loví v databázích a statistikách. Jestliže například velké německé nakladatelství Der Mammut objeví ve statistice českého tisku, že o knize spisovatele Smrčka vyšlo v jednom roce 49 článků, zatímco o jiných titulech jeden, dva, nebo nic, dospějí jeho pracovníci k názoru, že to musí být pozoruhodné dílo a je možné se pokusit je vydat. Nepodstatný detail, že z těch 49 článků 46 buď po šifrou, pseudonymem či vlastním jménem napsal jeden a stále týž (třebas, nejde o jméno) pán, pozornosti nepoučeného mamuta snadno unikne. Navíc, ta kniha může být navzdory tomu i opravdu dobrá.
Pak už se valí sněhová koule: francouzský gigant Le Mammouth najde nejen 49 českých záznamů, ale též záznam o překladu do němčiny a sedmdesát článků, jež zaplatil Der Mammut jako propagaci. Le Mammouth má, co hledal, dál nepátrá. Il mammutino v Miláně jde už najisto. The Mammouth v Londýně se váhavě přidá, jeť konzervativní. Knihu pana Smrčky stále ještě nikdo v nakladatelstvích nečetl a kromě toho nejníže umístěného redaktora, který za trest musí vydání zredigovat, ani nebude. Stane-li se a kniha se jakžtakž prodá, Smrček v cirkuse nějaký čas zůstane.
Jistou nevelkou šancí pro ostatní jsou malé nakladatelské domy: ty jsou chudší a musí postupovat individualisticky, po známostech, takže se může stát, že vydají knihu jen proto, že je dobrá – jenže překážkou je jazykový babylón našich východních zemí. Když mají lektora, mocného češtiny, určitě nemají hungaristu, když mají hungaristu, není k mání polonista atd.
Tolik k výrobě věhlasu.
ČEŠTÍ SPISOVATELÉ A SVĚT ANEB KAM EMIGROVAL KUNDERA
Samozřejmě, že se Milan Kundera nestal Francouzem, stal se českým spisovatelem píšícím francouzsky. Kundera totiž neemigroval do Francie, ale do krajiny románu; je velmi obtížné nebo přímo nemožné stát se v první generaci Francouzem (nebo Rusem nebo Čechem) a proto si velmi moudře zvolil osobní splynutí s žánrem. Je romanopiscem, žije románem a ničím jiným. Měl veliké štěstí.
A jinudy, než takto, cesta do opravdového světa, ne do Cirkusu, nevede.
MARKETING
„Je typické,“ psalo se tuhle v jednom deníku, „že jen výjimečně se podaří české literární scéně vytvořit dojem události, o níž stojí za to vědět. Jestli současné české literatuře, jež má umělecké ambice i schopnosti, něco chybí, pak je to marketingové sebevědomí.“
Ovšemže byla veliká díla napsána brkem, ale… na počítači taky. Ovšemže rozhoduje velké téma a umělecká kvalita. Ale, jak píše Milan Kundera v knize Můj Janáček, zpožděné uvedení Janáčkových oper ve světě jim samozřejmě neubralo na kvalitě, ubralo jim však na ohromující umělecké novosti. Dnešní moštárny mají svá pravidla, kterých nemá smysl se štítit, jako nemá smysl se štítit počítače. Literatura dnes potřebuje komunikační strategii stejně jako jiná umění. Právě tak ji potřebují literátské společnosti.
I BÁSNÍK SE MŮŽE UŽIVIT BÁSNICTVÍM?
Ale ano, může, nemíníme tím však honoráře za vydané knížky poezie. Ještě můj otec tvrdil, že literatura se musí psát rukou, tužkou nebo perem, jinak je tvorba nemožná, stroj slouží jen k opisování. Počítač se mu hnusil.
Říká se, že skupiny, které se celosvětově nejvíc navzájem podporují, jsou židé, Maďaři, homosexuálové, političtí vězni a komunisti. Je těžké být zároveň Maďar, homosexuál, žid a politický vězeň i komunista (i když nemožné to zase není, leč je třeba se tak narodit), ale je možné se nějak vtěsnat do příhodné škatulky. Nechceme-li ale jít rovnou tak daleko, není zase tak těžké si nějakou strategii připravit, tak trochu se tím homosexuálním maďarským atd. stát.
(Friedrich Torberg ve své skvělé knížce Tante Jolesch aneb Zánik Západu v anekdotách (u nás sice vyšla, ale v nešťastném překladu – k omluvě překladatelově budiž řečeno, že je to strašně obtížný úkol, protože přeložit její jazykový humor skoro nelze ) cituje Egona Ervína Kische, který kdesi řekl: „Jsem žid, jsem Čech, jsem Němec, jsem z dobré rodiny a jsem komunista – něco z toho mi vždycky pomůže.“ Friedrich Torberg (pracoval ve třicátých letech jako novinář v Praze, Vídni i Budapešti) to komentuje vlastní variantou: „Jsem žid, byl jsem v emigraci, žiju v Rakousku a mám něco proti Brechtovi – něco z toho mi vždycky uškodí.“)
Přidávám k těm pěti již uvedeným skupinám také básníky.
Kolem literatury samozřejmě existuje bohatý technický a teoretický provoz a tím se lze krásně živit. Je to tzv. kongresová symposiální turistika, je to takzvaná grantová a stipendijní vzájemnost. Proto si dovoluji po Ecově vzoru navrhnout zkratu TUP. Je to anglické „the travelling unread poets“. Putovní nečtení básníci. Právě oni se v klidu básnictvím uživí. Má to jedinou nevýhodu, jsou málo doma – ale aspoň mají méně času na psaní.
Vzniká to takto: geniální Básník napíše v nevytápěné pracovně tři sbírky a zemře částečně hlady, částečně na tuberkulózu. O třicet let později se Básníkovým dílem zabývají celé konference, semináře, setkání, přednáškové cykly, kongresy, sjezdy a workshopy. V pěkných hotelích diskutují o vyhladovělém básníkovi tlustí teoretici nad vepřovými koleny. Ale nejen teoretici, ještě víc se takto sjíždějí a recitují si své referáty, vesměs stále stejné, mezinárodní básnici.
Civilizované země (například Finsko) mají totiž navíc propracované systémy grantů, podpor a stipendií, včetně mezinárodních. Tato stipendia samozřejmě nemůže obdržet Frederick Forsyth, nebo Dan Brown (nesrovnatelně horší, o to však bohatší autor) zato však skoro každý TUP. GUW, jelikož není živ, stipendium nepotřebuje, mnoho stipendií se však vypotřebuje na práce o něm.
(Kritici se občas o takové grantové politice vyjadřují negativně a namítají, že třeba Zločin a trest byl napsán bez grantu. Podezírám je, že podvědomě spíš brání jedinou výhodu, kterou redaktoři proti spisovatelům mají, totiž pravidelný příjem. Myslím, že bychom nejspíš našli i nějaké velmi dobré knihy, které byly napsány na grantové podpoře. )
Tento konferenční a grantový systém je také součást Circusu Magnus, řekněme něco jako druhý vlak. Dostane-li se do něj básník a je aspoň trochu jazykově vybaven, může žít z básnictví.
CENY
Co je cílem ceny? Ocenit kvalitu nějaké knihy? Nebuďte směšní. Odměnit autora za jeho politický postoj? Odměnit autora za to, že je mu už osmdesát let? Najít autora, který ještě žádnou cenu nedostal? Anebo všechno? Zejména u nás je cena vždycky něčeho demonstrací. Navíc jsou naše ceny ve srovnání s třeba polskými nebo rakouskými velmi nízké.
TRVALKY: DEBATY A KONFERENCE O ČESKÉ KRITICE
Právě dnes, když jsem otevřel e-mailovou poštu, nalezl jsem pozvání na dvoudenní konferenci o literární kritice. Neumím samozřejmě spočítat množství takových sympozií, konferencí, panelových diskuzí a tiskových polemik na toto téma proběhlo za dvacet let, ale hodně.
Asi na třech jsem byl. Jsou si vesměs podobné. Musíme všichni nejdřív prohlásit, že si kritiky vážíme, moc a moc ji potřebujeme, ale musí být kvalitní, fundovaná a vůbec. (V tom se nesmírně podobáme poslancům, jeden každý dotázán prohlásí, že platy a imunita jsou příliš vysoké, aby vzápětí jedním dechem dodal, že snížení obou však nesmí být populistické, ale systémové; když se pak hlasuje, hlasují všichni pro vyšší platy a více imunity, samozřejmě) Pak se zjistí, že taková kritika neexistuje a špatně se definuje. Nabízející se bonmot, že jediná správná kritika je ta, která nás chválí, je sice nasnadě, je však povrchní a kupodivu přesto, že povrchní, je nesprávný.
Z hlediska prospěchu literatury je povážlivé, že i zde se podobně jako ve výtvarném umění nůžky rozevírají, že mezi vkusem i civilizovaného publika a vkusem (nebo předstíráním téhož) kritiky zeje propast, která se rozšiřuje a prohlubuje.
Většina divadelních představení, o kterých kritik (většinou kritička) napíší, že jsou plny invence a přinášejí konečně svěží vzduch do zatuchlé atmosféry toho či onoho divadla, je mizerně navštěvována. Poetika, která přiláká na Zábradlí stovku nadšených diváků, přiláká na Vinohrady také stovku nadšených diváků. Jenže Vinohrady jsou pak prázdné. S knihami je to poměrně podobné.
(Jeden z důvodů, proč miluji trh a tržní hospodářství neméně než Václav Klaus a v čem se s ním zároveň velice rozcházím, je flexibilita a vynalézavost tohoto trhu. Trh se vypořádá díky těmto vlastnostem s každým úkolem, před který je postaven, na rozdíl od reálně socialistického plánovaného hospodářství. Proto tvrdím, že nařídíme-li kupříkladu, že všechny PET láhve budou pevné a vratné, trh a výrobci budou sice příšerně kušnit a pokoušet se uplatit nějaké morálně nepevné poslance (tj. kteréhokoliv), ale nepovede-li se jim to, užasneme nad tím, že nic z toho, čím hrozili, se neuskuteční a systém vracení lahví začne bezchybně fungovat..)
U nás neplatí ani v některých zemích obvyklá závislost kupců na pozitivních kritikách, spíše naopak. Troufám si dokonce tvrdit, že čtenáři a kupci knih si kritiky vůbec nevšímají – Viewegha kritika léta popravovala, aniž by se to jeho prodejů jakkoliv dotklo a jiné autory kritika léta chválí, aniž by se to jejich prodejů jakkoliv dotklo.
LITERATURA A FILM / TELEVIZE
Kastor a Polux, inu. Bez knih by nebylo scénářů. Scénáře ale nejsou vděčné. Za jeden díl blbého seriálu obdrží autor deseti až dvacetinásobek honoráře za dobrý, průměrně se prodávající román.
Zatímco dobré zdramatizování a uvedení v televizi občas knize pomůže, přepsání seriálů do knižní (skoro nikdy literární!) podoby literatuře jako takové nesmírně ubližuje. Kdo uvěří, že svázaná, tištěná verze Ordinace v růžové zahradě je kniha, je pro českou literaturu navždycky škodlivým molem.
TAK CO TEDY
U nás v Česku jsme udělali – respektive provedli to v roce 1990 bývalí komunisté a členové někdejšího Svazu spisovatelů - na rozdíl od ostatních zemí postkomunistických tu chybu, že jsme se zbavili všech výhod a spisovatelských nemovitostí a dvouprocentního příspěvku na fond. Ostatní to neudělali a je jim asi veseleji. Napravit to bude asi obtížné, ne-li už nemožné.
Ze všech modelů kulturní politiky a tedy i podpory literatury, s nimiž jsem se setkal, je asi nejúspěšnější model finský. Velikost země je podobná, jazyk také pro cizince obtížný, závislost identity země na kultuře a jazyce obdobná.
Ovšem přimět českou vládu k tomu, aby se s finským systémem seznámila, by nedokázal ani Bin Ládinek. I když, v této poslední skoro nikdo netuší nic o svém budoucím oboru, až na finance a zdravotnictví, takže by se mohli zmýlit a poučit se.
/ zkrácený text vyšel v Literárních novinách č.26/2010/