Jak se rodí celebrity

V našem posledním neturistickém hostinci U Vopičků na rohu seděli to dopoledne jen dva štamgasti, neboť ostatní museli do práce – no a já, my spisovatelé pracujeme duševně a prakticky nepřetržitě, takže je jedno, kde zrovna jsme, zrovna tak, jak zvenčí naše práce právě vypadá.  Seděli tam pěstitel nutrií  Hamánek, který má vždycky po prvním krmení hlodavců volno a nezaměstnaný básník Šušma,  který je už léta bez příjmu a pomáhá mu hlodavce za úplatu krmit.

Pokaždé ho některá nutrie kousne, ale vždy do stejného prstu. Minule jsem mu navrhl, aby nosil hokejistické rukavice, ale odpověděl, že v nich nemá ten cit.

Když jsem vešel, přemýšlel právě Hamánek nahlas o tom, co je vlastně osobnost. Hamánek, stejně jako většina obyvatel této země, vnímá totiž skutečnost jen zprostředkovaně. V jeho vlastním životě se kromě  krmení nutrií, zabíjení nutrií, pojídání nutrií a návštěvy hostince U Vopičků na rohu neděje nic. Všechno, co tudíž Hamánek zažije a o čem přemýšlí, vzniká tím, že se dívá na televizi. Vždycky sice říká, že se dívá jen náhodou, ostatně podobně jako většina nás spisovatelů, skoro nikdy a nanejvýš jednou denně, ale také vždycky nějakou náhodou zahlédne skoro všechny pořady na všech stanicích. Ostatní hosté to dělají podobně a proto v hostinci dochází ke rvačkám nejčastěji v úterý, protože tehdy si návštěvníci vyměňují názory na pondělní seriály na prvním veřejnoprávním programu. Kvůli komerčním seriálům se kupodivu nehádají, jen si je pletou.

Tentokrát zahlédl, jak reportér hovořil s jednou herečkou. Střídala dva výrazy, lehce pootevřená ústa s úsměvem a trochu zvednuté obočí, anebo   lehce pootevřená ústa a trochu zvednuté obočí bez úsměvu. Občas se zachichotala, důvod chichotání se Hamánkovi vystopovat nepodařilo, ale řekla, že chce být šťastná a bohatá. Pak reportér vyzpovídal jakousi manekýnku, dvoumetrové děvčátko z Ostravy, celosvětově proslavené hezkými ňadry, která jí narostla mezi třinácti a šestnácti lety. Zdálo se mi, že má nějak moc tenké nohy.

Ta  znuděně pravila, že nyní chodí s jakýmsi Francouzem jménem Alexandre, jenž předtím chodil už se třemi významnými manekýnkami, takže skutečnost, že teď s ním nějaký čas spí ona, jistě znamenitě přispěje k její popularitě. Jela zrovna někam na dobročinnou módní přehlídku a vysvětlila, že chce přispět ku zdaru akce svou osobností. Nahněvalo ji však, že ji doma nechtěli na disko pustit zadarmo, což by ve světě samozřejmě udělali, možná by i vybíhali před disko a prosili ji, aby vešla.

To inspirovalo Hamánka k úvaze o tom, co to vlastně dnes osobnost je. Jestliže přijmeme jako měřítko, že jsou-li média zvědavá na něčí názory, pak se musí jednat o osobnost, dojdeme k zajímavým závěrům.

Vynecháme-li politiky – Hamánek i Šušma byli přesvědčeni, že politici osobnost mít nemohou a ani kvůli voličům nesmějí – jsou osobnostmi například zpěvačka, která nemá žádný hit či herečka, která nikde nehraje, jen navštěvuje večírky a dává rozhovory, fotbalista,který se netrefil, podnikatel, na kterého byl vydán už pátý zatykač či umělec, který se naboural střízlivý nebo ožralý, ale v hodně drahém autě.

Protože Brejžek nebyl právě přítomen, mluvilo se samozřejmě  hodně o něm.  Blahoslav, řečený, čtenáři ví, v hostinci Blbrejžek,  protože se jednou na pohlednici podepsal Bl.Brejžek, se vypravil na nějaký popremiérový večírek s cizí pozvánkou, kterou našel na ulici. Na večírku si ho jakási mladá, jen docela málo zfetovaná zpěvačka spletla s ředitelem Telecomu nebo něčeho podobného, objala ho, políbila a její přítel, známý a každému dlužný producent potom nosil Blbrejžkovi skleničky a zapaloval mu nezdravé cigarety a doutníky, jelikož se mylně domníval, že z něho něco vyrazí.

Všechny vycházející a začínající osobnosti z toho pochopily, že se s Blbrejžkem tudíž musí taky seznámit a šel ten večer z ruky do ruky a kromě toho, že všem dal svou vizitku, poskytl také několik interview.

Kromě jména neprozradil o sobě nic, jen trousil zlomky informací o moři, jachtách, ostrovech a závodních autech. Jeho fotka vedle Leoše Mareše a Gábiny Partyšové se jménem – reportéři se ani nepokusili pátrat, kdo je to opravdu, vědouce, že je to jedno – ozdobila příští vydání všech společenských týdeníků ve společenských rubrikách. Od té doby chodil Blbrejžek nějaký čas na rauty a podobné slavnosti bez pozvánek a muži a ženy od tisku ho vždycky fotografovali a občas se ho i ptali, co říká namoženému svalu Pavla Nedvěda, fackám Kateřiny Brožové nebo kam pojede na dovolenou.  Blbrejžek  šťastně odpovídal a jen kvetl, pokud vím, měl v té době hodně absencí, takže pobíral velmi nízký plat, což si kompenzoval právě tím, že se stravoval na těch večírcích – čímž se právě přiblížil většině VIP, kteří na drahá auta spoří také tak.

Rodná ves Dolní Zrzavice se užuž chystala uctít Blbrejžka čestným občanstvím, než bohužel Blbrejžka srazila tramvaj a ocitl se tak v černé kronice, uveden i s povoláním člen kanalizační čety. Od té chvíle zase osobností být přestal, i když se mu jinak nic nestalo, jen se nějaký čas ostýchal chodit do hospody a na několik let přestal jezdit do rodné vesnice, kde si o něm mysleli, že je nejméně novinář.

„Nejhorší na tom je,“ řekl Šušma, „že na to mohu nadávat, všichni společně si můžeme myslet, že ta manekýna je hloupá husa a takzvaný podnikatel a producent že je gauner, ale příští týden nám média její pootevřenou hubu a  jeho neholený kontrfej stejně zase předloží.“

„Osobnost je holt dnes to,“ pravil Hamánek, „co dostaneme od časopisu na talíři.“

Všichni uctivě ztichli a hloubali nad tou moudrostí.

„A vy dva si ty časopisy kupujete pravidelně?“zeptal jsem se.

Hamánek i Šušma to rozhořčeně popřeli – oni nikdy, kdeže, to jen jejich manželky si ty plátky vypůjčují od kamarádek, oni dva k nim mají zásadní odpor a berou je do rukou jen náhodou a nanejvýš jednou týdně!